Horský středověk: Tatranské horské chaty dodnes zásobují nosiči, na zádech mají šedesát kilo
Na horských chatách ve slovenských Vysokých Tatrách čeká na návštěvníky až překvapivý komfort. Široká nabídka poctivých domácích jídel, točené pivo a někde i čerstvě povlečené postele. Na rozdíl od jiných velehor přitom tyhle oblíbené cíle turistů nezávisí na vrtulnících nebo lanovkách. Zásoby na svých zádech přináší nosiči. I nepálští šerpové jsou prý překvapení, když vidí, jak to celé funguje.
Po modré značce velkou studenou dolinou ke Zbojnické chatě, nad hlavou modro a zasněžený slavkovský štít a přede mnou se pomalu zvětšuje postava nosiče Štefana Bačkora. Šlapeme sice stejným směrem, ale zkušený nosič má na zádech o desítky kilo víc než já.
Horský středověk
Štefan chodí, jako všichni nosiči, vynášet se speciální dřevěnou krosnou, ta je teď ale rozbitá, tak má dneska na zádech výjimečně turistický batoh narvaný k prasknutí.
Čtěte také
O tom, že se v Tatrách uchovala tradice vynášení materiálu na zádech místo využívání vrtulníků, jako je to v jiných velehorách, mluví jako o zachovaném horském středověku. I tohle povolání se ale vyvíjí a jeho moderní skialpinistické lyže jsou důkazem.
„Sbírám staré fotky nosičů ze šedesátých, sedmdesátých let, to se chodilo klasicky pěšky… Ortodoxní lyžaři měli lyže přibalené na krosně. Šlapací lyže nebyly tak běžná věc,“ popisuje.
Na obsahu Štefanova ruksaku závisí chatové kuchyně, která obslouží desítky až stovky lidí denně. „Nesu nějaké maso, dvě vědra kapusty, nějaké horalky...“
Balanc s šedesáti kily na zádech
Dál pokračuju sám, Štefan se lopotí za mnou, až jsem se styděl jít vedle něj bez nákladu. A tak brzy doháním dalšího nosiče.
Vlado má naloženo na klasické dřevěné krosně. Téměř u Zbojnické chyty vidím, jak složité je občas balancovat s šedesáti kily na zádech. Stačí šlápnout na trochu měkčí sníh. Každý krok je třeba dávat pozor, aby se člověk nepřevážil.
Ve Zbojnické chatě to voní dřevem, okny svítící slunce dopadá i na piáno – některé věci do téhle nadmořské výšky dostanete jen vrtulníkem.
Každý lok piva a každý gram parených buchet, které mi zpříjemňují čekání, sem vynesl někdo z nosičů. Netroufnu si obrovskou porci nedojíst.
Práce ve výšce 1960 metrů nad mořem
Zbojnička má teprve rok a půl nového chataře: je jím horský vůdce a bývalý nosič Miki Knižka. „Baví mě chodit dolinou v každém ročním období, užívat si to s lidmi i bez lidí. Byl to jeden z mých snů, že bych se chtěl stát chatařem,“ vypráví.
Miki bydlí pod Tatrami, do práce ve výšce 1960 metrů nad mořem občas chodí i na otočku a odhaduje, že výšlap absolvuje možná i sto padesátkrát za rok.
K chatě konečně dorazil Štefan, zdrželo ho rozbité vázání, dneska to prý nebyl dobrý výstup. Vcházíme do chaty zadním vchodem, nosič si sám zváží vynášku a zdraví se s kolegy. Na Štěpovi je vidět, že náročný výstup mu náladu nevzal. Někdy se holt šlape hůř.
Důvod? Hory jsou filtr
Nad zaslouženou horkou kapustnicou říká, že nosičství zažívá boom. Spousta lidí si to chce vyzkoušet. Ne každý ale zůstane. Člověk potřebuje důvod – pro někoho je to sport, trénink fyzických schopností... Někdo nosí, protože vyhořel v kancelářské práci.
Pro Štefana jsou hory filtrem, říká, že když sejde dolů je o něco lepší. Je to klišé ale tady platí – obklopený vysokými štíty a v prostředí, kde musíte kvůli bezpečnosti vážit každé rozhodnutí, si uvědomíte, jak jste malí.
Související
-
Živí nás běžkaři, říká nestor českých horských chatařů z boudy Paprsek. Plno má na dva roky dopředu
Miloslav Mika vede chatu Paprsek od roku 1983. Běžkaři ho chválí za údržbu tras, pokoje vypadají jako v Alpách a spokojený je u něj i personál.
-
Draví vlci, v zimě metry sněhu a těžká práce. Tariel s Madleb ze Svanetie ale své hory milují
Do gruzínské vesnice Ušguli ve výšce 2200 metrů nad mořem jezdí turisti hlavně za výlety do hor. Místní se ale kromě turismu živí postaru: ze zahrady a stáda krav.
