Hororová atmosféra a erotické dusno: Betonová zahrada Iana McEwana podle Petry Hůlové

28. leden 2016
03558210.jpeg

Temný příběh o dospívání čtyř sourozenců zachycuje novela Betonová zahrada slavného britského spisovatele Iana McEwana, nositele prestižní Bookerovy ceny. Do divadelní podoby text převedla spisovatelka Petra Hůlová. Premiéru uvede 30. ledna Švandovo divadlo v Praze v režii Dodo Gombára.

Novelu v roce 1993 úspěšně zfilmoval režisér Andrew Birkin. Pražská inscenace bude prvním divadelním ztvárněním díla mimo Velkou Británii. Hlavní role hrají Marek Pospíchal, Zuzana Onufráková, Andrea Buršová a Tomáš Červinek.

Scénu představuje pokoj plný starého haraburdí, který vypadá jako omšelé vetešnictví. Stěny jako vylité z betonu, uprostřed visí rozměrný květovaný koberec zakrývající otvor. Připomíná hrůzné tajemství ukryté v domě. Čtveřice sourozenců nejdřív přijde o tyranského otce, poté i o matku. Aby se nedostali do dětského domova, rozhodnou se matčinu smrt ututlat a tělo zabetonují ve sklepě. Přízraky z minulosti se ale neustále vracejí.

Podle režiséra Dodo Gombára příběh Betonové zahrady evokuje pocit samoty, příznačný pro dobu, v které žijeme: „Já z toho mám silný pocit divného odcizení nebo neschopnosti žít na základě určených konvencí nebo pravidel. A metafora čtyř dětí, které žijí bez rodičů v jakémsi utopickém světě je dostatečně výmluvná. Já to vnímám jako neschopnost být součástí celku. I proto mám pocit, že bylo třeba zvolit jakýsi tajemný styl vyprávění a jisté postupné propracovávání se k tomu celku je podle mne přitažlivé.“

03558193.jpeg

Knižní předloha líčí příběh z pohledu patnáctiletého Jacka V dramatické adaptaci Petry Hůlové dostávají stejný prostory všichni čtyři sourozenci. Dospívajícího Jacka, který se vyrovnává s příznaky puberty i těžkou životní situací, ztvární Marek Pospíchal: „Je to puberťák, který se ocitne v domě se třemi sourozenci bez rodičů a možná podvědomě chce zastoupit nepřítomného otce a chce tu rodinu udržet v domě, k čemuž se řadí téma incestu s matkou i vztahu ke starší sestře.“

Neutěšené rodinné prostředí silně poznamenalo všechny čtyři sourozence. Výjimkou není ani nejstarší sedmnáctiletá Julie, která zdánlivě působí jako pragmatická a sebejistá žena. Jako protipól k děsivému příběhu čtyř sourozenců působí hudba Davida Rottera. Skladby pro violoncello se během představení hrají naživo a ve spojení s dějem na jevišti působí až snově. A právě jistá snovost je důležitým aspektem i pro režiséra Doda Gombára: „Strašně nám záleží na tom, aby se minulost s přítomností lehce prolínaly, abychom neměli úplně zřejnou odpověď na to, co se vlastně stalo v minulosti a co v přítomnosti, ale také, co je reálné a co jen výplodem fantazie.“