Hold Karlu, králi a rozmnožiteli říše na věčnou paměť, vzdá Česká filharmonie řízená Jiřím Bělohlávkem
Pocta Karlu IV. je název koncertu konaného 17. května v Katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze. Česká filharmonie uctí českého krále a římského císaře, jehož 700. výročí narození si v těchto dnech připomínáme. Na programu jsou skladby Petra Ebena, Josefa Suka, Jaroslava Krčka a Antonína Dvořáka. Na slavnostním koncertu se dále podílí sólisté Lucie Silkenová, Petr Nekoranec a Svatopluk Sem, a také Český filharmonický sbor Brno.
„Protož aby povznešenost tohoto království zvýšena byla v našem hlavním a nejpůvabnějším městě Pražském, které jak bohatstvím úrody zemské, tak půvabem místa nad míru užitečně k tak velikému úkolu uzpůsobeno jest, rozhodli jsme se po zralé úvaze vyzdvihnouti a zaříditi a nově zříditi obecné učení.“ Slova, která slyšíme v In honorem Caroli. Poctě Karla IV., kantátě pro mužský sbor a orchestr Petra Ebena.
„Jsou to především veškeré Pragensie, které obdivujeme a milujeme – jako Karlův most, Pražský hrad a samozřejmě také ten fakt, že Karel IV. založil první univerzitu v Evropě na sever od Alp a tím dal českému národu do vínku kulturní vklad, který se po něm dál rozvíjel a z něhož čerpáme dodnes,“ říká o hodnototvorné pozici císaře a českého krále Karla dirigent Jiří Bělohlávek.
Být na dálku Praze na blízku, z touhy vznikla PragaJako netypickou pro skladatele Petra Ebena, charakterizuje Jiří Bělohlávek kantátu otevírající koncert k poctě Karlu IV.: „Je to dílo, řekl bych velmi sršaté a nepoddajné, ale má ohromný vztah k atmosféře doby Karla IV., kterou právě chtěl Petr Eben vystihnout.“ Tak přibližuje skladbu dirigent Jiří Bělohlávek. Při koncertě věnovaném Karlu IV. také zazní skladba, o níž je v anonci koncertu řečeno: „Existuje jen málo tak vyslovených hudebních pragensií, jakou je symfonická báseň z pera Josefa Suka opěvující hlavní město království a později republiky, Praga op. 26. Její autor se řadí k významným skladatelům českého pozdního romantismu a patřil ke kompoziční třídě Antonína Dvořáka, vedle svých neméně známých kolegů Otakara Ostrčila, Vítězslava Nováka nebo Oskara Nedbala, dirigenta prvního uvedení Pragy. Právě z hudby svého učitele – a později také tchána – čerpal Suk v prvních letech své skladatelské kariéry.“ Jiří Bělohlávek doplňuje: „Projevuje se ohromnou melodičností, důkladností a propracovaností partitury a také instrumentačním přístupem. Je to, myslím, velmi zjevné na první poslech, ale Suk sám tu skladbu velmi uznával, a vlastně to vzniklo z určité touhy po domově při jeho zahraniční cestě a také z touhy oslavit milované město.“
