Holandský loutkářský soubor Hotêl Modern hraje o Osvětimi
Osvětim v provedení loutkového divadla? Zněl titulek jednoho z podzimních vydání francouzského deníku Le Monde. Byla to odezva na představení holandského loutkářského souboru Hôtel Moderne, který před několika lety přistoupil k unikátnímu projektu, nastudoval loutkovou hru pro dospělé s názvem Kamps, Tábor.
Představení vyvolalo takový ohlas, že soubor s ním procestoval už téměř celou Evropu.
Ve Francii byla hra Kamps, Tábor, poprvé uvedena v roce 2006 v kraji Seine-et-Marne, dva roky nato ji diváci zhlédli v departementu Haute-de-Seine a konečně letos v září měla svoji pařížskou premiéru v divadle Centquatre, kde herci opět čelili nabitému sálu; představení tak zahájilo festival Temps d´image, čas obrazů. Zvláštnost tohoto festivalu spočívá v tom, že uvedené hry spojují plastické a vizuální umění.
Miniaturní tábor s hliněnými figurkami
Hôtel Moderne v divadelní hře Kamps uvedl na scénu vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim, resp. jeho podrobnou miniaturní rekonstrukci: železnice, baráky, strážní věže, drátěné ploty, ostnaté dráty, bránu se známým výrokem Práce osvobozuje, desinfekční stanice, táborovou nemocnici, dokonce věže krematoria a plynovou komoru
Figurky představují vězně i jejich věznitele, kápa i esesáky; čím více se oběti přibližují k plynové komoře, tím více se postavičky mění v přízraky, v průhledné siluety.
Představení tvoří tři tisíce loutek ve velikosti osmi centimetrů, které jsou vyrobeny z hlíny a pohybují se na drátěné konstrukci, každá z nich má jiný výraz, jinou tvář, autoři se inspirovali u slavného Muncha a jeho obrazu Výkřik.
Tři zkušení animátoři Herman Helle, Pauline Kalker a Arlène Hoornweg s nimi pracují vynalézavě a nenásilně, pohybují s nimi proti silně osvětlenému plátnu, divadelní představení si vypomáhá kamerou, filmovou projekcí na pozadí scény; postavičky v zoufalém a zalidněném zmatku vykonávají celou škálu pohybů, mechanické, odcizené úkony.
Nic než ticho
Žádná vysvětlení, žádná slova. Jen ticho, které zesiluje psychologický účinek na diváka, na jeho imaginaci. Podstata příběhu spočívá ve znázornění každodenního života v koncentráku, vražedné mašinerie na industriální bázi.
Hrůzyplný děj se odvíjí v duchu slov spisovatele George Steinera, že svět Osvětimi leží mimo hranice jazyka, stejně jako mimo hranice rozumu. A na tomto zjištění také končí „divadelní jazyk".
Už zmíněný Le Monde cituje Paulinu Kalker, která se na tomto díle významně podílela: „Původně jsme chtěli scénu ozvučit reálnými zvuky; lidskými výkřiky, nářkem, štěkotem psů, ale pak jsme si uvědomili, že to působí nevhodně a zůstali jsme u němé verze.“
Pauline Kalker má k danému tématu blízko, její dědeček se stal jednou z obětí antisemitského běsnění.
Dokáže se dnešní divák ještě vžít do cizího utrpení?
Loutková hra Kamps je nepochybně pozoruhodné představení, avšak zdá se, že ať filmové či divadelní znázornění smrti, utrpení a zoufalství v koncentrácích čím dál obtížněji nalézá svého adresáta…
Tvorba bezprostředně související s tématem holocaustu vybízí k otázce, zda se dnešní divák ještě dokáže „vžít" do cizího utrpení, zvláště nyní, kdy vztahy jsou utvářeny pseudohodnotami a kdy lidé často už nedokážou v bolesti a zoufalství soucítit ani se svým bližním, neboť v honbě za blahobytem není v současné společnosti pro umírání a strádání žádné místo.
Na závěr mě napadají slova spisovatele a svědka holocaustu Jeana Améryho z jeho knihy Bez viny a bez trestu:
„Postrádalo by jakéhokoliv smyslu chtít popsat bolesti, které byly způsobeny (…). Přirovnání by zastupovalo jiné přirovnání a na konci bychom sklouzli přímo do beznadějného kolotoče samých podobenství (…).“ A dále pokračuje v tom smyslu, že pociťované utrpení je stejně nesrovnatelné jako nepopsatelné. Označuje hranice schopnosti jazykového sdělení.
Němá inscenace loutkové hry Kamps je ta nejvhodnější a nejpůsobivější.
