Hokej křehký jako sklo

Nebude nám tohle každoroční emocionální národní vybuzení chybět? Nepřinese to časem nějakou "národní frustraci"? A vrátí se ještě někdy staré dobré časy?

Hokej byl v minulosti jedním z definičních vymezení české národní existence. Češi možná uměli vyrábět auta, sklo a bižuterii, ale hlavně uměli hrát hokej. Umějí ho hrát i dnes, ale už nám v tom umění ve srovnání s ostatními něco chybí. Už před pár lety o tom mluvil nejlepší český hráč všech dob Jaromír Jágr, když v souvislosti s dobrými výsledky národního týmu hovořil o "zázraku", který neodpovídá skutečnému stavu českého hokeje. Letos, při analýze neúspěchu, to potvrdil i šéftrenér Českého svazu ledního hokeje Slavomír Lener. Proč zaostáváme za ostatními, je zřejmé: zapomněli jsme na mládež, na výchovu, na to, že o tradici se musí pečovat, musí se rozvíjet a navazovat na ni, jinak chřadne a může i zemřít.

Podle Lenera například skvělá generace "kamarádů z Litvínova", Reichel, Ručínský, Lang a s nimi mnoho dalších tehdejších vynikajících hokejistů, rostla z obrovské mládežnické základny šedesáti tisíc dětí a mladých kluků. Dnes je to jen šestnáct tisíc, z nichž mohou vyrůst noví Jágrové, Haškové či Gudasové. Kam se poděly zbylé tři čtvrtiny? Proč nehrají hokej? Protože mají spoustu jiných zajímavých možností aktivit nebo se jim prostě nechce od šesti let každý den dřít a mířit k vrcholovému hokejovému snu.

Je vlastně jedno, čím přesně to je, že se český hokej propadl. Podstatné je, že jsme tím ohrozili jednu velkou národní tradici, v níž jsme se jako národ odráželi a viděli. Nestarali jsme se dost o dědictví minulých generací. Tradice se začala otřásat s odchodem starých, kteří hokejově vyrůstali ještě v minulých časech nebo na začátku 90. let. A pak ještě několik silných záchvěvů staré slávy a teď dlouhé roky stagnace a úpadku (nejen pět let bez medaile, ale i bez dobrého hokeje).

Nebylo by na tom nic tragického, kdyby nešlo právě o sport, do něhož jsme se tolik národně promítali, a kdyby se něco podobného neodehrávalo i v jiných národně excitovaných oblastech. Podobné přehlížení staré národní tradice zažili po listopadu 1989 i čeští skláři. Jako bychom vstupem do globální konkurence zapomněli na to, co tu bylo dobrého, ba skvělého, jako bychom tradici českého skla ani nechtěli nést dál.

Kdysi zásadní a světově známý textilní průmysl vymazala ze světa levná asijská konkurence, skláři se naštěstí bezohlednému ekonomistnímu válci ubránili, i když řada skláren zmizela, případně si sáhla až na dno a jen stěží se z něho zvedala.

Zůstala touha dělat umělecké sklo, sklářské umění přetrvalo v menších hutích, umíme svět oslovit broušeným sklem a sklářskou foukanou virtuozitou. Ale chybějí skláři. Je jich málo a ještě méně je těch, kteří jsou opravdu špičkoví. V tomto směru je na tom "národní sklářské řemeslo" podobně jako hokej. Chybějí mladí, kteří přicházejí jen velmi pomalu, aby doplnili porevoluční mezery v "českém národním týmu"... Časy se lepší, shodnou se odborníci a sklářští designéři, ale abychom udrželi pověst sklářské (hokejové) velmoci, bude potřeba investovat do výchovy těch, kteří teprve přijdou, aby prodloužili a posunuli tradici.

V posledních letech se slovo "národ" vyslovuje s větší četností a důrazem, mluví se o "národních" zájmech, za něž je třeba bojovat v cizině, zejména pak v Bruselu coby centru Evropské unie, která nás prý často tlačí tam, kam nechceme. A přitom boj o ten největší národní zájem − starost o tradici a její žití − prohráváme úplně jinde: na domácí půdě (na domácím ledě nebo v domácí sklárně). Kdo se neumí dobře postarat o domácí tradici, těžko může sebevědomě a relevantně mluvit do poměrů mnohem širších, ať už evropských nebo těch obecnějších západních. Snad až znovu začneme dávat krásné góly...

Psáno pro Hospodářské noviny