Hodně osobní film. Autorky historického kostýmního snímku Služka se inspirovaly ve svých rodinách

Předlohou filmu Služka se stala stejnojmenná kniha spisovatelky Hany Lasicové. Základem příběhu knihy i scénáře, na kterém se podílela, jsou její osobní rodinné zážitky a zkušenosti. „Příběh vychází ze života pěstounky mojí mámy. Ta pěstounka byla nemanželským dítětem, bastardem, jak se tehdy říkalo, a když se jí matka chtěla vdát, poslali ji na službu hodně daleko, aby rodině nepřekážela. Asi ve čtyřiceti se vrátila ze služby s jistou zřejmě autistickou panskou slečnou, kterou její rodina odložila, a o tu se starala do konce svého života,“ přibližuje Lasicová výchozí linku příběhu. V knize a první verzi scénáře se Anka zamiluje do krásného syna domácího pána. Její otec Milan Lasica jí ale poradil, aby změnila pohlaví milenců, a tak se začal odvíjet vztah mezi dvěma mladými ženami. „S tím jsem se hned ztotožnila,“ vzpomíná spisovatelka.  

I pro režisérku Marianu Čengel Solčanskou je Služka osobním filmem. Jak říká, práci na něm brala do velké míry jako terapii. „Narodila jsem se svobodné matce, která nevěděla, kdo je můj otec a tak to zůstalo. S postavou Anky jsem se proto dokonale ztotožnila: dobře vím, jaké to je být bastardem ve vesnickém prostředí,“ svěřuje se. K dalším tématům filmu pak dodává: „Mým cílem bylo povyprávět o vzniku Československa netradičním způsobem, a zároveň říct, že při vztahu dvou lidí stejného pohlaví bychom se měli zajímat ne o to, co dělají v posteli, ale o to, co cítí. Zásadní je láska, ne to, co lidé dělají se svými těly. To je jen jejich věc,“ vyzdvihuje jedno z témat filmu Služka jeho režisérka Mariana Čengel Solčanská.