Hned jsem zpátky. V nedožitých 104 letech zemřel chilský básník Nicanor Parra

26. leden 2018

Nezařaditelný fyzik, matematik, logik, hračička a zakladatel antipoezie zemřel 23. ledna 2018. Jeho život byl tak dlouhý jako jeho rodné Chile, táhnoucí se podél pobřeží Tichého oceánu od tropů a nejsušší pouště světa po ledovce, zálivy plné plovoucích ker a ostrůvky Ohňové země.

Parra se narodil r. 1914 čtyři sta km jižně od Santiaga u města Chillán, které proslulo mimo jiné ničivými zemětřeseními: r. 1751 (odhaduje se na 8,8 stupně Richterovy škály), r. 1835 (město zcela zničeno), r. 1939 (8,3 stupně, zemřelo přes 30 000 lidí, Parra v té době naštěstí studoval v USA mechaniku), r. 2010 (8,8 stupně). Parrova antipoezie je takovým zemětřesením v poezii: bortí zavedené budovy stylů, hnutí a veršových forem, jako tsunami splachuje humorem, hrou a důvěrným tónem smrtelnou vážnost a patos. Ovšem není to jen hra a legrace; pod vtipnými nápady zachycenými na kartonových táckách, pod surrealistickými hříčkami doplněnými vlastními ilustracemi, za výčty, parafrázemi chilského folkloru, ironickými komentáři k dění ve světě je cítit i existenciální úzkost, starost o základní věci člověka a strach o budoucnost planety. A stejně jako zemětřesení může i (anti)poezie čtenáře ranit a donutit k přemýšlení. Jak Parra píše v básni Horská dráha:

Horská dráha
Během půl století
byla poezie
rájem korunovaného blba.
Až jsem přišel já
a postavil svou horskou dráhu.

Nastupte, chcete-li.
Samozřejmě za nic nemůžu, pokud vám
na konci jízdy poteče z úst a z nosu krev.
(Přel. Petr Zavadil)

Přistání na zemi Nicanora Parry

Básně proti plešatění - Nicanor Parra

Doslov Anny Houskové k výboru básní Básně proti plešatění, publikováno s laskavým svolením autorky.

Parra vyčuhuje ze všech škatulek, nejen z literárních, ale i z politických. Posmívá se papeži i Leninovi, Písmu svatému i Spojeným státům, nepeče s Pinochetem ani s Fidelem Castrem. Stejně jako jiného chilského heterodoxního autora, skandálního transvestita Pedra Lemebela (jenž zemřel přesně tři roky před Parrou ve stejný den), ho nesnášela stalinistická levice, která se zásadně vyznačuje nepřítomností smyslu pro humor. Fidel Castro rozpoutal roku 1972 proti Parrovi hotovou kampaň za to, že se nechal vyfotit s Nixonovou manželkou, a zakázal mu vstup na Kubu, kam měl Parra původně jet jako porotce literární soutěže. Ani s Pinochetovým režimem neměl nijak vřelé vztahy, ale nechávali ho jakž takž na pokoji. Na pohřbu Pabla Nerudy, který se na konci roku 1973 ani ne měsíc po puči stal první otevřenou manifestací proti Pinochetově diktatuře, Parra prý přátelům vyprávěl, jak si z něho režim chtěl udělat „oficiálního básníka“; po bombardování vládního paláce u něho doma zaklepali na dveře, aby se stal členem nové vlády. Parra odmítl, ale požádal, aby ho nechali učit matematiku na univerzitě. Ve svých sto třech letech byl teď víc než „oficiálním“ národním básníkem ověnčeným nejvýznamnějšími literárními cenami hispánského světa – byl oblíbeným autorem nejen literátů, kritiků, profesorů či snobů, ale hlavně obyčejných lidí, jejichž všední a zároveň silně obrazný jazyk rád používal, přetvářel a doslovným chápáním obrazů i parodoval. Posledním velkým literárním vyznamenáním Nicanora Parry byla r. 2014 prestižní Cervantesova cena, která se přebírá z ruky španělského krále. Stoletý Parra se na předání osobně nedostavil a se svou typickou vtipnou neuctivostí králi vzkázal, že nerad létá, tak ať za ním přiletí do Chile on. Cenu nakonec převzal jeho vnuk. Odstupující chilská prezidentka Michelle Bacheletová Parru navštívila u příležitosti jeho stých narozenin a nyní byl v Chile vyhlášen dvoudenní oficiální smutek. Pohřeb prý bude veselý, bude se hodovat a tančit chilská cueca. Svůj epitaf si Parra napsal dávno, hned ve sbírce Básně a antibásně z r. 1954.

Epitaf
Byl spíše střední postavy,
hlas neměl ani silný ani tenký,
nejstarší syn učitele na základce
a skromné a pracovité švadlenky;
miloval dobré jídlo,
i když byl hubený od narození;
přepadlé kostnaté tváře,
uši poněkud odstáté od lebky;
měl hranatý obličej,
ve kterém byly oči vidět stěží,
nos křivý jako mulatský boxer
a ústa jak aztécký bůh při oběti,
to všechno ve světle
paprsku, který byl podlý a výsměšný.
Ani moc chytrý ani zcela hloupý,
zkrátka byl jsem tím, čím jsem byl:
směsí octa a jedlého oleje,
plátkem andělsko-zvířecí tlačenky!
(Přel. Petr Zavadil)

V souvislosti s Nicanorem Parrou nelze nezmínit, že byl nejstarší dítě v umělecké rodině, z níž pocházela i písničkářka Violeta Parra, která je autorkou mnoha slavných skladeb později nazpívaných též jinými zpěváky (např. Gracias a la vida proslavila ve svém podání Argentinka Mercedes Sosa). Violeta zhudebnila i řadu bratrových básní. Např. ve skladbě „La Cueca de los poetas“ („Cueca básníků“) Nicanor vtipně využil folklorní formu tradičního tance cueca k ironizaci tří velkých chilských básníků (Pablo de Rokha, Vicente Huidobro, Pablo Neruda), kteří se musí dát na útěk, protože už se na ně žene Nicanor Parra:

V českém prostředí zanechal Parra výraznou stopu díky Janu Zábranovi, kterého vyloženě uhranul, byť se s jeho poezií Zábrana seznamoval díky Ginsbergovi zejména přes anglické překlady. Ač sám nehispanista, pokusil se Zábrana několik Parrových básní přeložit (vyšly až po Zábranově smrti a po pádu komunismu ve Světové literatuře 4/1993). Věnoval mu také řadu zápisků ve svých Denících. Např.: „Žádný cizí básník mě v posledních deseti letech ,neoslovil‘ tak přímo a naléhavě jako Nicanor Parra. (Bez jakékoli souvislosti s tím, co se odehrálo v Chile; nezačal mě zajímat ani v září 1970, ani v září 1973.) Od chvíle, kdy jsem ho prvně četl (v anglickém překladu se španělským originálem paralelně), měl jsem pocit, že jsem snad nikdy u nikoho nenašel vyjádřenou nauseu ze skutečnosti v takové analogii ke své vlastní… O tom všem chci ale napsat v poznámce ke knížce svých překladů z Parry, na které dělám po chvílích, mezi překladatelskou štvanicí, už dva roky…“ (zápis č. 31, od 20. 8. do 23. 9. 1975); „Člověk, který čte poezii, setká se, jak se čas vrší, s básníky, kteří jsou mu bližší než jiní. Takových setkání jsem zažil v životě mnoho. Moje setkání s Nicanorem Parrou bylo ale úplně jiné, mimořádné od prvního pohledu. Se stejnou intenzitou uhranutí, jakou jsem znal z mládí, když jsem v davu těl a tváří zahlédl na plovárně jedno tělo a jednu tvář… Jedinou ze všech, jedinou mezi všemi, jedinou ve všech… A později, když jsem ze dvou knížek, kde byly španělské originály zároveň s překlady do angličtiny (Poems and Antipoems + Emergency Poems), jeho básně opravdu a důkladně poznal, měl jsem pocit blízkosti a spřízněnosti tak fascinující, že jsem zatrnul, až mi zatrnulo… Jako kdybych žil já – JÁ SÁM – ještě jednou, zároveň na jiném místě na světě – jako by každý Parrův verš byl pro mne veršem ze sna, mým veršem, mým vlastním, který jsem už kdysi napsal, o kterém se mi zdálo, že už jsem jej někdy napsal. Takovýhle pocit zcela a do všech detailů analogické emocionality jsem neměl nikdy s nikým…“ (zápis č. 35, od 19. 12. 1975 do 2. 1. 1976). Zábrana však Parru vnímal především svou optikou zoufalství z prázdného života v bezvýchodné době, jeho překlady jsou často jednostrunné. Zábranův Parra je cynický a pateticky zoufalý, kdežto opravdový Nicanor Parra patos nesnášel, raději než cynický byl potměšile ironický a někdy přímo hurónsky veselý; žil na světě radostně navzdory tomu, že na něj určitě nevyšla nekonfliktní doba ani klidná země.

Básně proti plešatění - Nicanor Parra

Ještě před Zábranou česky vydal 14 přeložených Parrových básní ve Světové literatuře 2/1967 Lumír Čivrný, kterému však Parrův neuctivý antipoetický projev neseděl, jeho překlady jsou příliš lyrizující. Na sklonku 20. století vyšlo několik Parrových básní v překladu Michala a Kateřiny Fouskových v Proglasu 9/1999. Zatím jediným knižním výborem je antologie Básně proti plešatění (sestavila Anežka Charvátová, doslov Anna Housková, Mladá fronta, Praha 2002), kterou dostal k překladu víceméně jako nakladatelskou zakázku Petr Zavadil, dnes náš přední překladatel hispánské a francouzské poezie. Je výmluvné, že zatímco při překladu této antologie ještě Zavadil říkal, že Parra nepatří k jeho největším oblíbencům, o deset let později již sám dle vlastního gusta sestavil a přeložil antologii dalších textů (kde z prvního výboru zůstalo jen pár básní), kterou připravuje pod názvem Jiné básně nakladatelství FRA. To svědčí o tom, že Parrova poezie je mnohotvárná, variabilní a nesmírně bohatá, každý si v ní může nalézt to svoje podle věku, nálady a čtenářských i životních zkušeností.

Na závěr bychom mohli navrhnout parrovský vtípek na náhrobní kámen: kříž s nápisem „Hned jsem zpátky“ jako v díle Obras públicas (Veřejné práce) z roku 2006.

Ticho do prdele

2000 let lží bohatě stačí!

autor: Anežka Charvátová
Spustit audio