Hlavní je nemlčet, říká muzikant Radek Banga

Radku, zdálo se by se, že posledními výraznějšími zápisy ve vašem profesním „sívíčku“ byla deska Upgrade a účast ve StarDance. Co vás v posledních pěti letech zaměstnávalo?

Po posledním albu jsem se ocitnul v situaci, kdy jsem měl potřebu zastavit se a vyhodnotit si, kam jsem došel. Na hudební scéně jsem vlastně od třinácti. Natočil jsem spoustu desek a v hudbě jsem dosáhnul všeho, čeho jsem dosáhnout chtěl. Potřeboval jsem se rozhlédnout a ujasnit si, co chci dělat dál. Stanovit si další cíle. Tím hlavním byla sólovka.

A k čemu jste dospěl, řekněme, v osobní rovině?

Uvědomil jsem si, že člověk se v životě často honí za něčím velikým, aby nakonec zjistil, že nejdůležitější jsou docela drobné věci. A že život je docela jednoduchý, to jen my sami si ho komplikujeme.

„Alfou a omegou je pro nás muzikanty koncert. To jsme pocítili při pandemii zvlášť citelně, naše příjmy šly dolů, v některých případech až na nulu. Bez koncertů je hudební průmysl mrtvý,“ řílá Radek Banga|foto:David Turecký

Už název nového alba Věci jinak předjímá, že posluchači tentokrát dostanou trošku jiného Radka Bangu. Klíčové je už to, že deska vznikla bez kapely Gipsy.cz, s níž jste se proslavil. Je příčinou jen to, že jste protentokrát změnil styl?

To album je další krok v mé hudební evoluci. Každých asi deset let nějaký takový krok udělám. Nejdřív jsem působil jen na hiphopové scéně. Po deseti letech mě ale hiphop přestal uspokojovat a další dekádu jsem se věnoval world music. A teď se zase posouvám dál, směrem k popu. Projekt Gipsy.cz ale fungovat nepřestává, skupina žije dál svým životem.

Přiznáváte se k inspiraci americkou taneční a soulovou muzikou – třeba tou, která vycházela na labelu Tamla Motown v šedesátých a sedmdesátých letech. Jak jste se k soulu a r’n’b té doby dostal?

Americkou taneční scénu jsem poslouchal vždycky. Mám rád melodie šedesátek a sedmdesátek, baví mě ten feeling. Snažím se soulu z těch let obléknout dnešní hábit. Ale je důležité říct, že ať už si vypůjčím cokoli, ve výsledku je mojí muzice pořád vlastní klasická popová forma.

Radek Banga v roce 2017 obdržel Cenu Františka Kriegla za rok 2017 za vyjádření odvážného občanského postoje|foto: Konto Bariéry

Nové album jste si napsal sám a nejen to, taky jste si ho sám natočil: ve vlastním studiu Bangatone. Nehrozí muzikantovi, který se stane do takové míry vlastním pánem, že se uzavře až příliš do sebe?

Vzal jsem si příklad z mého oblíbence Prince, který úplně sám natočil hned několik alb. Tvrdil, že jedině on ví, jak má znít jeho hudba. Takže jsem si to chtěl taky vyzkoušet. Jasně, když kolem sebe máte spoustu jiných muzikantů, budete mít vždy víc variant na výběr, ale já se rozhodl pro jednou v životě důvěřovat jen sám sobě. A myslím, že se album povedlo, měl jsem jasnou představu, jak chci, aby znělo. Toho bych asi jinak nedocílil.

Nové písničky jsou velmi melodické, jednoduše vystavěné, s výraznými refrény. Co je po řemeslné stránce těžší napsat, autentický „real hiphop“, nebo popovou hitovku?

Každá skladba dá práci, ale ve finále rozhoduje jen a jen posluchač. Co si o písničce myslíte vy, to je úplně jedno, důležité je, jestli ji lidi budou mít chuť poslouchat. Hiphop je technicky rozhodně snazší, nahrávka vznikne velmi rychle. Pop, to je úplně jiná disciplína, možná řemeslně vůbec nejtěžší. Třeba v jazzu máte jasně dané melodické linky, basu, aranž. V popu ale nikoho nezajímá, jaký hrajete akord, o to vůbec nejde. Musíte i poměrně komplikovanou skladbu dokázat přednést tak, aby ji pochopilo co nejvíc lidí. A aby se s ní dokázali ztotožnit. Je to hlavně o emocích.

S manželkou Veronikou na předávání cen Český slavík 2016 |foto:Profimedia

To jste ale musel vědět už dřív, psal jste v minulosti třeba i pro Karla Gotta.

Vydavatelství BMG jsem se upsal někdy kolem roku 2000, už tehdy jsem působil jako producent a autor. Stál jsem třeba za prvním velkým hitem ze SuperStar, písní Letím ke hvězdám, kterou nazpívala Aneta Langerová. Pak jsem dělal i reklamy, prošel jsem si prostě vším možným. Takže jsem při přípravě sólové desky opravdu nešel do ničeho nového, věděl jsem, co pop obnáší, jak je to těžký žánr. Jen jsem se do něj poprvé v životě pustil úplně sám.

Tematicky jako by nové písně ilustrovaly knížku, kterou vydáváte souběžně s albem. Byl prvotní záměr natočit soundtrack ke knize, nebo jsou to dvě různé věci, které se prostě v určitý čas sešly?

O sólovém albu jsem přemýšlel už před sedmi lety, myšlenka na knížku přišla až mnohem později. I když otázky, zda nechci napsat knihu o svém životě, padaly už dřív. Ale já se na to dlouho necítil. Až postupně jsem začal směřovat k názoru, že je důležité tu knížku napsat.

Čtěte také

Domácí násilí je v Česku hrubě podceňované. Nemlčte o něm, nejste v tom sami, vyzývá Radek Banga

Co bylo tím rozhodujícím momentem?

Už deset let jezdím po školách s motivačními přednáškami Když chceš, tak to dokážeš!. Vyprávím o svém životě a snažím se inspirovat děti, které se třeba potkávají s tím, čemu jsem sám čelil v jejich věku. Uvědomil jsem si přitom, kolik je kolem nás domácího násilí. A jak hrubě podceňované to je téma, i když se jím zabývají policie, soudy a různé neziskové organizace. Společnost se mění, probouzí se, ve spoustě věcí jsme o dost dál než dřív, ale domácí násilí není společností stále bráno dost vážně. Mnohokrát jsem z přednášek odcházel s úžasnou odezvou, ať už ze strany učitelů, nebo samotných žáků. Myslím, že v dnešní době není motivačních příběhů nikdy dost, jeden takový nabízím v knížce (Ne)pošli to dál.

Váš příběh je velmi dramatický. Myslíte, že má obecnější platnost, že s domácím násilím, jak ho v knize líčíte, má zkušenost větší část lidí u nás, a zdaleka nejen Romů?

To vůbec není romský, ale celospolečenský problém. Domácí násilí se týká celé východní Evropy, statistická čísla zvlášť v zemích, které mají zkušenost s komunistickým režimem, jsou v tomto ohledu šílená. Je například prokázáno, že každá třetí žena v České republice se setkala s nějakou formou domácího násilí, ale kolem devadesáti procent z nich si to nechává pro sebe. To je chyba. Chtěl jsem o tom rozpoutat debatu. Tohle se v jedenadvacátém století nesmí dít.

Radek Banga v roce 2015|foto:Profimedia

Hegemonem vašeho dospívání byl otec, kterého v knize líčíte jako alkoholika, jenž vaši rodinu v podstatě tyranizoval a srážel na dno. Myslíte, že by se i váš příběh odvíjel jinak, kdyby tehdy atmosféra ve společnosti byla trochu dál – a kdyby třeba vaše maminka dokázala od táty odejít?

Táta byl člověk, který měl velký potenciál, ale alkohol ho dostal až na dno. Kdyby od něj máma odešla, bylo by všechno úplně jinak. Stejně tak mohlo být vše jinak, kdyby už od tatínkova táty odešla jeho žena. Je to pořád dokola, domácí násilí je problém, který se v naší rodině táhnul po generace. Proto se moje kniha jmenuje (Ne)pošli to dál. Já se v určitém okamžiku svého dospívání rozhodl nepokračovat v tom, co bylo doma, rozhodl jsem se být lepším člověkem a nedopouštět se těch samých chyb jako táta a máma. Abych nedopadnul jako oni.

Svou rodinu jste opustil. Kdy přesně to bylo?

Měl jsem v úmyslu odejít od rodičů až v osmnácti, ale utekl jsem mnohem dřív. Bohužel nebylo jiné cesty. Doma už docházelo k závažným fyzickým konfliktům, které mohly vyvrcholit tragédií. Usoudil jsem, že tam už dál nemůžu být. Ale s mámou jsem udržoval vztah až do konce jejího života. A do konce jejího života jsem ji přesvědčoval, ať to řeší. Neřešila.

O rodinné zátěži, kterou si každý z nás nese životem, píšete, že se z ní můžete buď poučit, nebo jí podlehnout. Sám jste se rozhodl své kořeny víceméně zpřetrhat. Je tak radikální řešení nutné, nejde to v tomhle střetu uhrát na remízu, pokusit se o jakýsi kompromis?

Nejde. V případě naší rodiny k tomu nebyla vůle, ze strany otce ani matky. Tatínek si nebyl schopný přiznat, že má problém, maminka si zase nechtěla uvědomit, že není jiné cesty než od manžela odejít. Jediné, co vám v takovou chvíli zbývá, je odtrhnout se. Jinak vás to napětí a konflikty zničí. Dítě je jako houba, nasává do sebe všechno, i špatné rodinné vztahy, a je pak jen otázka času, kdy to z podvědomí vyplave na povrch. Toho jsem se chtěl vyvarovat.

Odejít od rodičů ale může člověk až v určitém věku. Když vám podobné příběhy líčí děti ve školách, co jim radíte?

Ať se obrátí na některou z organizací, které se domácím násilím zabývají. Dneska už je jich spousta, na rozdíl od devadesátých let, kdy jsem vyrůstal já. Na přednáškách říkám, že nejdůležitější je nemlčet a že považovat domácí násilí za normální je chyba. Děti se za problémy, které mají doma, často stydí, je třeba jim zdůrazňovat, že násilí a hádky nejsou jejich vina, ale vina rodičů.

Mnohokrát jste se v životě setkal i s rasismem. Změnil se podle vás v posledních letech vztah většinové společnosti k Romům?

Zlepšil se. Ale latentní rasismus tady pořád je. Nemyslím si, že Češi jsou vyložení rasisti, to ne, ale pořád v nich jsou obavy z jinakosti, strach z pověsti, kterou jako Romové bohužel máme. Mladým romským klukům vždycky říkám, že když se budou chovat slušně, majorita jim tu šanci dá. Ale dodávám, že i tak to budou mít těžký. S tím musí počítat.

Radek Banga a Gipsy.cz|foto:Maxim Oweyssi, Český rozhlas

V knížce mě zaujala úsměvná historka, v níž líčíte, jak celý romský Žižkov v roce 1990 „sjížděl“ první desku skinheadské kapely Orlík, aniž byste si v té době uvědomovali, že ty písně jdou vlastně proti vám… Jak se z vašeho pohledu v Česku vyvinula neonacistická scéna?

V devadesátkách byla výrazně silnější. Dneska má ale zastoupení v některých stranách politického spektra, kde je podle mě mnohem nebezpečnější.

Vás samotného by politická dráha nelákala?

Ne. Jako umělec a preventista toho můžu udělat mnohem víc. Chci být v terénu a ovlivňovat věci nezprostředkovaně. Nejezdím přednášet jen do základních škol, ale i do nízkoprahových klubů, do dětských domovů. Tam jsem společnosti platný mnohem víc.

V knížce zmiňujete i své bezdomovecké období po odchodu od rodičů, kdy jste přespával na lavičkách nebo u kamarádů. Jak těžké bylo dostat se z ulice?

Já měl štěstí, že jsem nemusel projít azyláky, zůstával jsem v Praze, zcela záměrně, protože jsem tu měl kamarády, kteří mi ty azyláky vlastně suplovali. Proto jim v knize děkuji, uvědomuju si, že mi zásadně pomohli. Mladí lidé se z ulice můžou dostat docela snadno. Horší je to u starších a nemocných, i když třeba nepijí a snaží se. V jejich případě má pomoc ze strany různých organizací největší smysl. A pak jsou tu bezdomovci, kteří jsou nejvíc na očích. Zbití, opilí, zfetovaní. Ti se na ulici často dostanou vlastním přičiněním a upřímně řečeno odtud ani nechtějí. Jim ten život takhle vyhovuje. Těch je ale paradoxně nejmíň. Většinu lidí žijících na ulici byste na první pohled za bezdomovce ani nepovažovali.

Kompletní rozhovor s Radkem Bangou si přečtete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas.