Hitlerova režisérka bez svědomí

14. duben 2003

Německá filmová režisérka a fotografka Leni Riefenstahlová oslavila nedávno sté narozeniny, rozdávala interview, usmívala se v televizi. A hlavně - znovu se snažila vysvětlit a obhájit svá životní konání. Totéž činí i v objemné autobiografii V mé paměti, jejíž překlad vyšel nedávno česky. Má 730 stran a je to svým způsobem pozoruhodná kniha.

Rozsah, a hlavně období, které zabírá - vždyť autorka prožila celé dvacáté století! - slibuje zajímavé čtení o dějinných zvratech a tragédiích doby, o časech a lidech temných i rozporných. Je to však mylný předpoklad.

"Pro přemíru práce jsem nesledovala denní události, žila jsem odříznuta od vnějšího světa. Rozhlas jsem neposlouchala a noviny mi ani nepřišly do rukou. Vůbec jsem proto netušila, že z muzeí a galerií mizí díla umělců a jsou hanebně prezentována jako zvrhlé umění." O nacistických koncentrácích také nevěděla, říká na jiném místě, nepoložila si otázku, proč Hitler napadl Polsko a ovládl podstatnou část Evropy. To vše tvrdí dokumentaristka, prominentní filmařka Třetí říše, která měla téměř volný přístup k Hitlerovi, byla ozdobou tehdejších oficiálních akcí a dostala tak velkou důvěru, že natáčela sjezdy nacistické strany i berlínskou olympiádu v šestatřicátém! "Hitlerova režisérka" přistupuje s mimořádným alibismem k téměř veškerému politickému dění. Ani po letech není schopna sebereflexe. Její autobiografie nevypovídá o době téměř nic, nebo jen velmi málo - pouze tolik, co se týká jí samé, co by pomohlo vykreslit její nespravedlivý osud.

Leni slaví své 98. narozeniny

Ačkoliv už na počátku byla uvedena do vůdcovy společnosti na vlastní žádost (prý na něj byla zvědavá), přesto tvrdí, že natáčela filmy Vítězství víry a Triumf vůle skoro proti své vůli a trpěla (např. od Goebbelse) intrikami a překážkami. Ale byla posedlá filmem a musela umělecky tvořit za každých podmínek - a vždy jí šlo jen o vyjádření krásy. (Viděla ji patrně i v mohutnosti nacistických sjezdů.) Ve skutečnosti byla "posedlá" pouze sebou. Pravda, patrně se dá říct, že Riefenstahlová se narodila do "nevhodné" doby. Půvabná a bezesporu talentovaná mladá žena se úspěšně uplatnila nejprve jako tanečnice a poté filmová herečka, kterou obsazovali zejména do fyzicky náročných rolí, protože byla i nadanou sportovkyní. Také její první kroky ve filmové režii byly úspěšné. Měla jen smůlu - jejího talentu si všimli nacisté a rozhodli se jej využít.

Zatímco první část textu knihy je věnována uměleckým triumfům, další zaplňují nekonečné nářky, stížnosti, popisy poválečné perzekuce, útrap a hmotného nedostatku, soudní jednání, krachy filmových projektů. Riefenstahlová se situuje do role oběti, snaží se přesvědčit čtenáře, že se všichni proti ní spikli.

Film Triumf vůle

První dojem z četby přináší tedy značné rozčarování: proč vlastně vydávat (a číst) tak rozsáhlý text? Vždyť téměř zcela postrádá obvyklou dimenzi dobových vzpomínek: líčení atmosféry, hlubší svědectví o myšlení a jednání uměleckých špiček Třetí říše, o roli umělců v tehdejší státní propagandě. Ale nakonec je ta kniha vlastně poučná. Pro neuvěřitelnou sebestřednost autorky i pro její stylizovanou naivitu, pro absenci svědomí. Tento rozměr její osobnosti má obecnější význam než pouhé svědectví o jednom lidském charakteru. Chtě nechtě vyznívá jako varování.

autor: Agáta Pilátová
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Lidský faktor jsem znal jako knížku, ale teprve s rozhlasovým zpracováním jsem ho dokonale pochopil...

Robert Tamchyna, redaktor a moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Lidský faktor

Lidský faktor

Koupit

Točili jsme zajímavý příběh. Osoby, které jsme hráli, se ocitaly ve vypjatých životních situacích, vzrušující práce pro herce a režiséra. Během dalšího měsíce jsme Jiří a já odehrané repliky svých rolí žili. Fantasmagorické situace posledního dílu příběhu se staly naší konkrétní každodenností. V srpnu Jiří Adamíra zemřel. Lidský faktor byla naše poslední společná práce.“ Hana Maciuchová