Historik mezi politikou a vědou. Století Františka Grause

Život historika Františka Grause byl poznamenán nejedním dějinným zvratem. Narodil se v Brně 14. prosince 1921 do židovské rodiny. Roku 1941 byl internován v koncentračním táboře Terezín. Později byl deportován do vyhlazovacího tábora v Osvětimi, odkud se dostal do pracovního tábora Taucha v Německu. Během války se silně přimkl k marxistické ideologii.

Mladý a ambiciózní

Už za studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy byl rozpoznán jeho výjimečný talent. Tehdy také navázal přátelství s historikem Josefem Mackem, které vydrželo i přes pozdější Grausův odchod do exilu. Od roku 1953 zastával František Graus post šéfredaktora Československého časopisu historického. V letech 1953 a 1957 vydal dva díly monumentální (leč dodnes rozporuplné) práce Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské. V 60. letech se jeho odborné zájmy začínají proměňovat. Obrací se víc na západ a vstřebává i nemarxistické podněty. Z této doby pochází i ceněná studie Volk, Herrscher und Heiliger im Reich der Merowinger, která inovativním způsobem zkoumala sociální dějiny na základě hagiografických textů.

Léta v exilu

Po srpnu 1968 se rozhodl František Graus pro emigraci. Za tímto rozhodnutím stála především jeho snaha dělat poctivou a na politických okolnostech nezávislou historickou vědu. I na západě byl velmi úspěšný. Už roku 1972 se stal profesorem na univerzitě v Basileji a byl také redaktorem prestižního časopisu Historische Zeitschrift. Roku 1987 publikoval svou poslední zásadní práci Mor, flagelanti a vraždění Židů: 14. století jako období krize. Český překlad této knihy vydalo roku 2020 nakladatelství Argo. Nejen tento fakt je důkazem toho, že novátorské postupy Františka Grause jsou dodnes inspirativní.