Herectví je nebezpečné povolání. Je to diagnóza, nikdo normální to dělat nemůže, usmívá se Ondřej Sokol

Začínal jste s Martinem Fingerem v Šumperku autorským divadlem, o čem bylo?

S Martinem jsme v Šumperku vyrůstali, pak se chvíli neviděli a potkali se na gymplu. Od té doby jsme se nerozdělili. Náš první společný kus proběhl na slavnostním večeru na gymnáziu v rámci kulturního programu. Myslím, že jsme udělali průšvih hned první scénkou. Hráli jsme rozhovor s člověkem, který vyrábí igráčky, o igráčkovi z veřejné bezpečnosti. Celé to bylo o tom, že je daleko šikovnější než ostatní igráčci. Šlo to režimu tolik po srsti, až to bylo podezřelé.

Když vidím, jak jsou herci citliví a co musí absolvovat, nechtěla bych tu práci dělat...

Je to trochu nebezpečné povolání, protože pracovním nástrojem jste vy sama a dochází k opotřebení. Kladivo se také po nějaké době rozbije, koupit si nové v herectví nejde. Mám velkou výhodu, že si odskakuji.

Střídáte divadlo, překlady her a televizní estrádu. Co je za touto činorodostí?

Něco ve mně. Mám pocit, že žiju jen ve chvíli, kdy dělám něco poprvé. Pak cítím, že existuju absolutně. Jakmile něco opakuju, začíná mě to drtit. Proto toho dělám tolik, mnohdy víc, než zvládám. Na překladech teď nepracuju, což mě mrzí. Jsou pro mě náročné, potřebuju klid a čas, který teď nemám.

A kdybyste měl čas a mohl se vrhnout na to, co chcete. Co by to bylo?

Asi bych chvíli překládal a napsal bych knihu. Chtěl bych napsat tři: román o lásce, epický příběh z lesa o zvířátkách pro děti a zároveň dospělé a nakonec svůj neautorizovaný životopis.

Jak to má Ondřej Sokol s nežádoucím smíchem na jevišti? Proč už neúčinkuje v Partičce? A jaká je jeho „guilty pleasure“? Poslechněte si celý rozhovor.