Heinrich a Krkavec. Dvě povídky mistra ruské moderny Ivana Bunina

Ivan Bunin (1870–1953) byl potomkem potomka starého ruského šlechtického rodu. Vždy byl považován za klasického reprezentanta pravé a nefalšované beletrie ve smyslu vskutku „krásného psaní“. Při vyslovení tohoto jména si ze všeho nejspíš vybavíme jeho Temné aleje a jejich nostalgický, posmutnělý a vytříbený jazyk i vskutku aristokratického ducha.

V prózách Ivana Bunina však můžeme zaslechnout i spodní humornou notu, zejména v mistrných charakteristikách postav, ve výstižném popisu zevnějšku, v ironii nad klišé ruského smutku a melancholie. Ivan Bunin nesouhlasil s bolševickým režimem v Rusku, žil ve Francii a jeho díla v Rusku nesměla vycházet.

Součástí kánonu ruské literatury se stal až po smrti, ale až do dnešních dnů jsou některá jeho díla pro ruskou vládnoucí vrstvu nepřijatelná. V roce 2016 dokonce ruská pravoslavná církev přišla s požadavkem, aby jeho díla byla vyřazena ze školních osnov, protože jsou příliš volnomyšlenkářská.

Heinrich

Láska a žárlivost bičují lidské životy jako divoká bouře. Básník Glebov odjíždí ze zasněžené Moskvy za sluncem do Nizzy. Nechává zde své milenky, mladinkou Naďu a démonickou Leighovou. Prchá, aby mohl být se svou další milou, Heinrich…

Podle Buninovy manželky byla její předlohou skutečná žena, novinářka a spisovatelka Max Lee, která psala romány společně se svým manželem.

Krkavec

Čerstvý absolvent moskevského lycea se vrací domů do provinčního města. Doma ho čeká velké překvapení. Jeho mladší sestra má novou chůvu, půvabnou mladou blondýnku, která právě dokončila gymnázium. Oba vzplanou stejnou láskou, ve hře je ale ještě někdo třetí.