Heda v Brně!
Slavné Ibsenovo drama Heda Gablerová není titul, se kterým bychom se na českých divadelních scénách setkávali příliš často. Možná i proto padla volba dramaturgie brněnského Buranteatru právě na tuto hru. Heda Gablerová se tak po 15 letech opět vrací na brněnská jeviště.
Buranteatr už mnohokrát dokázal, že umí koncepčně a zároveň citlivě přistupovat ke klasické dramatice. Režisér Adam Doležal a dramaturg Jan Šotkovský v duchu poetiky Buranteatru vytvořili aktuální generační výpověď vycházející z příběhu Hedy Gablerové.
O dramaturgickém přístupu, textových úpravách a aktualizaci hovořil Jan Šotkovský: „My jsme společně s Adamem viděli těch Hed několik, dokonce jsme o nich vedli seminář na Jiráskově Hronově. Znal jsem tuto hru, troufnu si říct, dobře. A o to déle trvalo uvažování na téma, jestli k tomu máme ještě co říct, jestli jsme schopni se něčím odlišit. Nakonec jsme se rozhodli vsadit na jednoznačnou aktualizaci, na generační výklad a na to, že máme v souboru Hedu Gablerovou. Myslím, že jsme tentokrát šli hodně na doraz v civilním projevu i v tom, že mě začala bavit konfrontace některých postav- s tím, že někteří lidé se v té inscenaci projevují velmi civilně. Tím nechci říct, že oni jsou ty postavy. Bavilo mě to, že když se střetne jejich civilní chování, interpretuje tu situaci, která je od Ibsena daná a nedá se úplně libovolně posunout. Aby to bylo civilní a oproštěné, nám už docela jde. Hrát minimalisticky není složité. Složité je hrát minimalisticky tak, aby se pod tím neustále něco dělo. Abych cítil, že ti lidé se sice usmívají, mluví nonšalantně, nic se v podstatě neděje, jen ty věty plynou – ale pod tím je drama, napětí a lidé o něco usilují.“
Drama Heda Gablerová bylo přeneseno na komorní scénu, díky čemuž byl kontakt mezi herci a publikem mnohem intimnější. Úspěch komorní inscenace tohoto typu vychází z civilního a nenuceného výrazu všech účinkujících herců. Text je Ibsenův, ale chování i oblékání postav je dnešní. Heda Gablerová v Buranteatru je výjimečná svým klidem a přirozeným tempem, které v sobě skrývá vnitřní tenzi. Bez patosu, umělé stylizace a velkých gest se jednotlivým představitelům daří toto vnitřní napětí stupňovat a přirozeně rozvíjet vzájemné konflikty.
„Ta hra byla pro nás o třicátnické frustraci. O pocitu, že jsme najednou my, kteří jsme byli báječní, svobodní, duchaplní, sršeli jsme energií, začali říkat: „Víš, já na to pivo dnes nepůjdu. V té práci nejsem spokojený, ale ta hypotéka se splácet musí.“ A tyhle ty věci. My jsme se rozhodli Hedu interpretovat jako příběh o jedné takové partě, která sršela energií, nápady, byla vtipná a patřil jí svět. A najednou ta báječná parta tak báječná není. Ale jediným, kdo to cítí a stále si připouští k tělu, je Heda. Ta jediná vidí, jak se prodali, zesměšnili, jak se stali někým, kým je nechce mít. A hlavně nechce taková být ona. Na druhou stranu má pocit, že jí jakoby nic jiného nezbývá,“ dodává Jan Šotkovský.
Heda Gablerová je role, do níž musí herečky dospět nebo se pro ni narodit. Buranteatr svoji Hedu Gablerovou má, a proto neváhal proměnit potenciál jedné ze svých hereček ve skutečnost. V podání Kateřiny Dostalové je Heda důvěryhodnou směsicí falešné sebelásky i dobrovolné sebetrýzně. Navenek silná a svůdná lvice salonů, která touží po velkých a krásných činech, je ve své podstatě slabá a zmatená. Dostalová se poctivě drží stanovené dramaturgicko-režijní koncepce, v níž je Heda pouze jednou z davu. Nevyčnívá z něj svými činy, ale pouze touhou po těchto činech. V chladné beznaději a s hlubokým pohledem se Kateřina Dostalová jako Heda Gablerová chystá k poslednímu fatálnímu gestu.
Kateřina Dostalová o své roli říká: „Já nejsem úplně romantický typ. Takže si musím hledat vysněné role tam, kam dosáhnu. Julii nikdy hrát nebudu, stejně jako v pohádkách nikdy nebudu princezna. Tím, jak nám kluci vyložili Hedu Gablerovou, se pro mě stala velmi osobní. Myslím si – a ač to nerada přiznávám, slyšela jsem to poprvé včera – že jsem Heda Gablerová, a proto si mě zvolili. Opravdu si myslím, že Heda Gablerová jsem já a já jsem pro Hedu Gablerovou.“
Buranteatr zakončil letošní sezonu důstojně velmi aktuálním zpracováním 120 let starého norského dramatu, které svou vnitřní naléhavostí promlouvá k divákům i dnes. Velký podíl na tom nese citlivý tvůrčí vhled mladého kolektivu divadelníků, kteří stále ještě věří tomu, že divadlo může i dnes promlouvat skrze příběhy.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
