Havlova Žebrácká opera jako psychologická studie alibismu

Jazyk prosycen výrazy filozofů a intelektuálů zaznívá v Žebrácké opeře z úst společenské spodiny, tedy lupičů, mafiánů a kurtizán. Tato dialektika zdaleka neodpovídá charakterům zmíněných postav. Vzniká tak napětí mezi „nízkým světem“ a „vysokým jazykem“. Struktura a stavba textu je natolik promyšlená a pevně prokomponovaná, že není možné se od ní odchýlit.

Dílo Václava Havla bývá řazeno do absurdní dramatiky. A jelikož je naše skutečnost absurdní, řekl bych, že je to právě tento typ dramatiky, která se naší skutečnosti dotýká nejvíce.
David Radok

Žebrácká opera|foto: Martin Špelda

Hra Václava Havla je inspirovaná původní baladickou operou Johna Gaye z roku 1728 a představuje podsvětí ovládané dvěma mafiánskými gangy – jeden vedený Peachumem a druhý Macheathem. Jedná se tudíž o dva konkurenty, kteří hledají způsob, jak svou pozici upevnit pomocí nekalé hry, špiónů a také spoluprací s policií. Tak začíná mafiánská groteska, ve které se podvod, manipulace, lež a zrada schovávají za mravní a morální alibi.

Všechny postavy se před sebou samými a i před ostatními snaží obhájit své poklesky a uchylují se k morálnímu alibismu a oportunismu. Svá provinění argumentují vysokým jazykem. Amorální přemýšlení je základem všech her Václava Havla.
David Radok

Žebrácká opera|foto: Martin Špelda

David Radok jakožto autor scénografického konceptu zasadil děj do antiiluzivního prostředí, ve kterém jednotlivá dějiště naznačují pouze jinak pomalované závěsy, které snadno a rychle zatáhnou či roztáhnu samotní herci. V hlavních rolích se představí například Jan Vlasák jako William Peachum nebo Martin Donutil, který ztvární šéfa zlodějské organizace Macheatha. Ve dvojroli Peachumovi manželky Elizabeth a policejní manželky Lockitové se představí Eva Salzmannová.