Havlova Asanace v Divadle Na zábradlí – recenze

17. leden 2012
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02524813.jpeg

Asanace z roku 1987 patří mezi méně uváděné hry Václava Havla. Na české scéně se poprvé objevila v Realistickém divadle v Praze v režii Karla Kříže na počátku roku 1990.

Vzápětí ji uvedli v Ostravě, Liberci a Brně. Na scénu se teď vrací po více než dvaceti letech – v Havlově milovaném Divadle na zábradlí. Uvádějí ji zde v rámci cyklu Čí je to město? s podtitulem Architekti, láska a nenávist.

Vzpomínám na premiéru Asanace v roce 1990. Tato reflexe doznívající éry socialismu v sobě tehdy nesla naději, že bude nahrazena lepší budoucností. V roce 2012 vstupuje do zcela jiné společenské konstelace, a najednou ji vidíme ve zcela jiném světle, jakémsi dvojitém paradoxu.

Na jedné straně se zdá až třeskutě aktuální, na druhé straně si uvědomujeme její nadčasovost v Havlově schopnosti zobecnit koloběh stále se opakujících absurdních politických kotrmelců, s nimiž se obyčejný člověk musí vyrovnávat po svém, což logicky zanechává šrámy na duši.

V modelovém příběhu, v němž tým architektů dostane za úkol nahradit malebné podhradí projektem megalomanského sídliště, autor proti sobě staví architekty (jakousi elitu společnosti) a politickou svévoli nekompetentního vedení. Vesměs jde spíše o symbolické figury vyjadřující určitý životní postoj nebo charakter (idealista, konformista, patolízal ad.) nežli psychologicky propracované postavy.

Text baví zvláštní absurditou, s níž si v situacích a slovech pohrává. Tento sofistikovaný nadhled a humor textu se v interpretaci režiséra Davida Czesanyho proměňuje, symbolická rovina se ztrácí ve prospěch přímočařejší, tvrdě „realistické“ interpretace a získává v celku i detailech aktuálnější, ale tím hrubozrnější akcent (architekti nejedí z talířů, jak předepsáno v textu, ale z ešusů, Kuzma nehraje na housle, ale na elektronické klávesy jakousi variace na hudbu Plastic People, lyrické vyznání mladého Alberta zbožňované Louise končí téměř dokonaným sexuálním aktem, tajemník bezostyšně tuneluje veřejný majetek ad.).

Je to jistě přístup legitimní, ale svým způsobem to inscenaci od Havlovy poetiky spíše vzdaluje. I když celek je z tohoto pohledu do značné míry diskutabilní, jednotlivé postavy jsou výrazné a zapamatovatelné. Hlavní projektant Bergman Jiřího Ornesta v sobě nese rozpolcenost člověka, který po nejrůznějších srážkách s mocí víceméně rezignoval, a ze všeho nejraději se utíká k úvahám o smrti.

Kuzma (Igor Chmela) je na první pohled nejvyrovnanější, nejpozitivnější osobností ze všech. S nadhledem psychologa pozoruje to lidské hemžení a skepticky diagnostikuje skrývané pocity ostatních. Bytostný smutek bývalého bigbíťáka ventiluje hlučnými disharmonickými tóny elektronických kláves, a je to právě on, kdo nakonec vyjádří nejrazantněji svou beznaděj.

Jeho mladší podobou jako by byl Albert Ondřeje Veselého, jehož pracovní i milostné naděje jsou však udušeny v samém zárodku. Této trojici doplněné osudovou ženou Louisou (Kristýna Maděričová) sekundují charaktery spíše doplňkové – naivní Renata Natálie Řehořové, číhavě slizký Ulč Ivana Luptáka, zneuznaný v zaměstnání i v lásce, či Macourková Natálie Drabiščákové, bezpečně proplouvající všemi úskalími života v neměnném alkoholickém oparu.

V protikladu k nim stojí až drasticky karikované stvůry tajemníků (Ladislav Hampl, Miloslav Mejzlík) a naturščici v rolích delegátů z podhradí.

Nová inscenace Asanace v Divadle Na zábradlí v každém případě stojí za vidění, přinejmenším jako podnět do diskuse o dnešním pohledu na hry Václava Havla a možnostech jejich interpretace.

autor: Jana Soprová
Spustit audio