Hans Ernst Kinck: Na dně řeky zapomnění

Pro dílo norského prozaika Hanse Ernsta Kincka (1865–1926) měl velký význam život v různých krajích i zemích a studium filologie a kulturních dějin středověku. Jeho velmi rozsáhlou tvorbu poznamenaly tři epochy – naturalismus, novoromantismus a novorealismus, přičemž nejosobitější byla díla novoromantická se silnou vrstvou symboliky a mystična.

Logo|foto:Český rozhlas

Začínal naturalistickými romány o odlišných jedincích v konfliktu s brutálním davem. Jeho nejznámější romány Šumění (1896) a Zmije (1898) jsou obrazem konfliktu mezi kulturou úřednickou a kulturou selskou. Smysl pro lyriku nálady a přírodní mystiku ale nejlépe uplatnil ve sbírkách povídek, např. Netopýří křídla (1895), Od moře k pláním (1897).

Od roku 1904 vydával také vědeckopopulární studie z dějin a kultury Itálie, kde dlouhá léta žil. Ve 20. letech zhodnotil svůj starý zájem o severský středověk a vydal na toto téma několik osobitých studií.

Povídka Na dně řeky zapomnění (v překladu Josefa B. Michla) vyšla v antologii Sedm životů.