Hans Christian Branner: Dobrá pověst. Sonda do maloměšťáckého rodinného pekla

U vlivného a váženého konzula Valdemara Hermansena se sešla společnost na smuteční hostině za zemřelou paní domu. Jsou tu oba sourozenci nebožky Cecílie Hermansenové, její dva synové, místní lékař, nechybí pastor. Jedna ušlechtilá vzpomínka střídá druhou, zdá se, že konzul byl obětavým opatrovníkem své psychicky labilní ženy, která řadu let nezvládala starost o domácnost a ztrácela kontakt s realitou.

Jenže pak se společnost rozejde do svých domovů a my slyšíme jednotlivé návštěvníky v jejich soukromí. A z těchto rozhovorů vyvstává úplně jiný obraz poměrů v konzulově domácnosti, plný psychického i fyzického týrání, kterého se Hermansen na své ženě dopouštěl. Zdá se, že o tom na malém městě věděl kdekdo, nikdo však nepromluvil. Bude mít někdo odvahu zveřejnit nepříjemnou pravdu teď a napravit alespoň zpětně křivdu, která se stala? Možná se pohne svědomí v samotném konzulovi, když se uprostřed noci v salónu rozezní klavír, na který někdo hraje oblíbenou skladbu jeho ženy.

Nejlepší ibsenovská tradice

Dánský dramatik a prozaik Hans Christian Branner napsal svou hru Dobrá pověst v nejlepší ibsenovské tradici. Jako u Ibsena leží kořeny současných událostí v rodinné historii, kterou nám hra postupně odhaluje, nechybí ani symbolické a mystické prvky. Metodu „otce moderního dramatu“ ovládl Branner suverénně a jeho sonda do maloměšťáckého rodinného pekla ani po letech neztratila svou působivost.

Dobrá pověst, kterou do rozhlasu nejspíš doporučil překladatel František Fröhlich, je jedinou autorovou hrou přeloženou do češtiny. V roce 1969 ji ve vlastní rozhlasové úpravě natočil režisér Miloslav Jareš s Otakarem Brouskem st., Bořivojem Navrátilem, Jiřím Ornestem a dalšími.