Hana Strejčková: Divadlo je pro mě cesta k poznávání i toho, o čem jsem před tím nic nevěděla

Hana Strejčková
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Hana Strejčková

Paměť – lidská i historická – je základním stavebním kamenem všech aktivit, kterým se věnuje režisérka, dramaturgyně, pedagožka, herečka, choreografka a arteterapeutka Hana Strejčková. Jak se však během rozhovoru ukázalo, i v jejím životě protkaném divadlem, cestováním a prací s lidmi se občas najde volný den. S tréninkem a nasáváním inspirace v hlavní roli. Hanu Strejčkovou pozvala do Vizitky Veronika Štefanová.

Hana Strejčková v dětství hodně sportovala. Závodně plavala, dodnes miluje dlouhý běh a gymnastická průprava se jí hodí ve všech odnožích divadelního umění. Vystudovala dramaturgii a režii na DAMU a také Mezinárodní divadelní školu Jacquese Lecoqa v Paříži, zaměřenou na fyzické divadlo. Věnuje se arteterapii, práci se seniory, kteří trpí formami demence, i mladým lidem se ztíženým startem do života. Píše autorská představení, učí na divadelních školách, vede různé workshopy, za prací cestuje do zahraničí.

To, co záběr aktivit Hany Strejčkové spojuje, je fenomén paměti a její probouzení. „Se vzpomínkami druhých lidí nakládám tak, jak jsou mi předloženy. Nemanipuluji s nimi, neshazuji je, nezmenšuji jejich důležitost, nesoudím je. Práce se vzpomínkami je krásná, protože je tvůrčí,“ říká.

Vzpomínka je základ

Vzpomínka jí dává impulsy k tvorbě v rámci takzvaného reminiscenčního divadla. Například představení Hotel na rohu mapující československé pohraničí od 30. do 80. let 20. století vzniklo na základě vzpomínek jedné seniorky, která mluvila o pohraničním klášteře, v němž v padesátých letech žila její sestřenice.

„Vzpomínku beru jako základ, pak se vydávám za historiky, ale chodím také za pamětníky. Do všech příběhů pak vkládám i fiktivní hrdiny. Pomáhám danému místu znovu na svět tím, že si ho stavím tak, aby byl srozumitelný,“ vysvětluje Hana Strejčková. Právě vztahy mezi Čechy a Němci v oblasti pohraničí ji celoživotně zajímají nejvíc. Strejčková to připisuje hladu po podrobných informacích, kterých se jí v devadesátých letech na gymnáziu v hodinách dějepisu nedostalo.

„Mám potřebu naučit se historii chápat v souvislostech a potřebuju si ji ukázat skrz příběhy. Miluju chvíle v archivech a muzeích a povídání s pamětníky, kteří mluví o tom, jak žili, co si oblékali, co jedli. To mi dává mapu, ze které šiju výsledný tvar představení.“ 

Divadlo a jeho mimoverbální možnosti je pro ni cesta k poznávání lid a věcí, o kterých před tím neměla ani tušení. Chápe je také jako prostředek pomoci všem, kteří v životě potřebují nasměrovat. „Divadlem můžete ukázat, že zázraky se dějí, pokud člověk chce a pokud mu ostatní pomohou. Nejde jen o léčbu, ale třeba i o odpuštění nebo sebepotrvzení. Úspěch tu znamená další motivaci.“

Na co senioři s Alzheimerovou chorobou nejčastěji vzpomínají a co ke konci života nejsilněji vnímají? Čemu a proč se Hana Strejčková ve své autorské tvorbě vyhýbá? Co jí dala studia na DAMU a na pařížské škole Jacquese Lecoqa? Jak pracuje s dětmi z romských osad a proč si do vysílání vybrala skladbu Phila Collinse? Poslechněte si celou Vizitku.