Hadrián z Římsů v Národním divadle

19. únor 2001

Je docela zvláštní sledovat, jak se proměňují inscenační záměry režisérů na naší první scéně - od velkých, složitě formulovaných tezí o českém tématu a národní povaze k ambici nejprostší: "Udělat inscenaci příjemnou, barevnou, se zajímavým příběhem, dobrými hereckými výkony, pěknými písničkami, krásnou češtinou, která bude i pro intelektuála."

Těmito slovy formuloval v programu své představy o vlastní inscenaci Klicperova Hadriána z Římsů Ivo Krobot, režisér poslední činoherní premiéry Národního divadla. Co se barevnosti týče, uspěl. Scéna Luboše Hrůzy, á la obrozenecký kašírovaný kýč, hraje doslova všemi barvami. Kostýmy, jejichž vtipnost je někdy až úporná, jakbysmet. Obojímu však chybí určitá lehkost, která onu papundeklovou pokleslost proměňuje a povyšuje ve stylotvornou hru.

Nevím, zda na děj Hadriána z Římsů pasuje právě adjektivum "zajímavý". Klicperovy zápletky, šikovně vystavěné podle vzoru klasických antických frašek či situací komedie dell'arte, jsou hlavně zábavné. A poskytují rozhodně více příležitostí ke komickým rozehrávkám, než jich režisér s herci v této inscenaci stačili objevit.

Herecké výkony s nimiž půvab této tklivé parodické rytírny stojí a padá, nelze - s řídkou výjimkou světlých okamžiků pánů Pavelky a Javorského či Jitky Smutné - ani při nejlepší vůli nazvat komediálními. Hlaholivě bodrý, odnikud nikam se potácející rytíř Světislav v podání Karla Pospíšila, nepochopitelně statický Srpoš Petra Motlocha, bezbarvý Jehoň Rudolfa Stärze či Reidingerův Lepohlav, opakující do roztrhání těla smutně obnošené klaunské gagy, člověka opravdu nepobaví. Martina Stehlíková v roli Ruměny a Tomáš Petřík jako Želmír figurují své pohledné milence jako podle příručky o naivním divadle: sličně, prostoduše a také poněkud loutkovitě.

Ondřej Pavelka jako spiritus agens všech zápletek se v tomto kontextu zdá být jediným energickým, duchaplným a Klicperovi důstojným partnerem. Nebýt jeho Soběbora, utone inscenace už v první půli v bažině bezradnosti docela.

Ve druhé půlce se naštěstí objeví Javorského Hadrián s několika roztomilými pohybovými gagy - vytrvale se pokouší složit a zkoordinovat rytířovo nemocemi rozpadlé tělo. K svěžujícím místům patří i rodící se vztah tohoto bizarního hypochondra k bigotní Jenovéfě, jejíž erotické probuzení podává Jitka Smutná s velmi vkusnou pikanterií.

Pěkným písničkám Jiřího Bulise na texty obrozeneckých veršotepců to asi lépe slušelo v komornímmprostředí Činoherního klubu, pro který byly určeny, když tam Ivo Krobot inscenoval před deseti lety tutéž úpravu Klicperova textu. Na krásné staré češtině Hadriána z Římsů se naštěstí nic nezměnilo. Umím si ale představit, že v interpretaci pozornější jejímu křehkému humoru by se mohla skvít ze scény "Zlaté kapličky" ve větším lesku.

No a úplně nejhůř dopadla ona ironická rovina slibující požitek intelektuálnímu publiku, kteroužto režisérovu úvahu už samu o sobě lze považovat za nonsens. To samotný, perfektně vypointovaný a šťavnatě zahraný Klicpera by měl určitě větší šanci na úspěch.

autor: Marie Reslová
Spustit audio