Had na prsou, Kyvadlo, Velký zvon a Špice. Příběhy Pavao Pavličiće

V roce 1972 vydal Pavao Pavličić slavnou sbírku povídek Loď z vody. Napsal ji už koncem šedesátých let, kdy opustil své rodné město a začal studovat v Záhřebu na filozofické fakultě. V povídkách se vrací do Vukovaru, v knize ale nejmenovaném a označovaném jen jako „naše město“, a vypráví podivuhodné příběhy jeho obyvatel, příběhy, ve kterých se proplétá skutečnost s fantazií, magický realismus s absurditou. Dnes je Loď z vody považovaná za zásadní dílo chorvatské prózy. Pavličić název sbírky později použil i k pojmenování celého nakladatelství. Do češtiny sbírku přeložil Jan Doležal, vyšla v roce 2017 v nakladatelství Runa.

Had na prsou, Kyvadlo

V první povídce starý Ilja Krstin přemýšlí, jaké to asi bude být mrtvý pod zemí. Děsí se hrůzou, kdy a jak sejde z tohoto světa. Dříve se smrti nebál, nebezpečí zlehčoval, ale teď je svým koncem přímo posedlý. Ljudevit Antunov z druhé povídky má jiný problém. Pokouší se uniknout z rodného města. Přestěhoval se až do Lublaně, zabydlel se, živnost mu začala vzkvétat, ale silné nutkání ho zase přitáhlo zpět. A zase do Lublaně. A zase do „našeho města“. A smyčka se stále utahuje.

Velký zvon, Špice

V povídce o největším zvonu na věži kostela v „našem městě“, který nikdy nezvoní, vypráví autor tragický příběh zvonařského mistra Luky Vidoviče. I druhá povídka se týká věže kostela. Starý nátěr na střeše už opadal a tak do města pozvali lakýrníky ze Subotice, aby udělali nový. Každý, kdo jde kolem, otáčí hlavu ke špici kostela, aby viděl, jak tam nahoře v té nebezpečné výšce lakýrníci obratně pracují.