Günter Eich: Srozumění zaflákla smrt. Jak obstojí básník před realitou a jak po ní?

„Slavík poezie nám celý den tluče nad hlavou, ale jemnosti jsou fuč, dokud mu nevytrháme péra a nenamočíme je do inkoustu nebo do barvy“. Tento citát z dramatu Leonce a Lena od Georga Büchnera se stal základem pro laudatio při příležitosti předávání literární ceny stejnojmenného dramatika, kterou pro rok 1959 vyhrál Günter Eich. A ne náhodou. Jeden z nejvýraznějších a nejosobitějších básníků poválečného Německa tvořil s plným vědomím této poetické tradice, která spojuje jemnost s násilím, evidenci skutečnosti s gestem vytrhávání pírek z nebohého slavíka.

„V každém zdařilém verši slyším slepeckou hůl, která mi napovídá, že se nacházím na pevné zemi,“ píše Eich ve svém jediném poetologickém textu s názvem Spisovatel před realitou. Eich se snaží každým svým slovem jako slepeckou holí oklepávat jemnost skutečnosti, přičemž neustále pochybuje, je-li vůbec co oklepávat a je-li vůbec čím oklepávat. Slavičí pírko jemnosti dost možná, jak píše Eich v jedné ze svých básní, „nepovšimnuto leží v temnotě / […] před mou botou.“