Grónské pověsti. Výběr textů z knihy O Igimarasussukovi, který jedl své ženy

Áron, náš národní umělec

...tato slova jsou uvedena na pamětní desce před Grónským národním muzeem v Nuuku, které vlastní většinu Áronových děl.

Áron z Hůrky (1822–1869) jako první vylíčil historii a život místních obyvatel z pohledu Inuitů. Svými ilustracemi doplnil sbírku pověstí, kterou inicioval a nechal tisknout Hinrich Johannes Rink, dánský královský inspektor pro jižní Grónsko. Tento soubor, vytištěný v roce 1858, je věnován dánskému králi Frederiku VII. jako příklad grónské umělecké zručnosti a kulturního rozkvětu Inuitů. Rink vyzval všechny Gróňany, aby mu posílali mýty, obrázky, mapy a další materiály týkající se domácích tradic. Výzva vyvolala nesmírný ohlas. Árona nejprve inspektor Rink požádal o ilustrace vyprávění jiných autorů. Ten ale brzy projevil značný literární talent a prosazoval své verze pověstí.

Dvojdílný svazek grónských pověstí „Tak píšu já, Áron“ vyšel v grónském originále a dánském překladu Kirsten Thistedové v roce 1999. Z této dvousvazkové knihy vznikl český výbor nazvaný O Igimarasussukovi, který jedl své ženy. Vydalo ho v roce 2016 nakladatelství Argo. Stejně jako o šestnáct let starší výbor z grónských mýtů Knuda Rasmusena se o překlad a vydání Áronových pověstí zasloužil Zdeněk Lyčka.

Grónské příběhy nejsou nevinné pohádky pro děti. Vycházejí z pevně daných vzorů a dějové prvky se často opakují: přepadení osady, pomsta, měření sil, lov, porušování tabu, působení zaklínadel, výskyt horských strašidel a podobně. Áron zapisoval ústní vypravěčskou tradici. V původních rukopisech cítíme orální ráz jednotlivých příběhů. Není nejmenších pochyb o tom, že se Áron pokusil o písemné zachycení vypravěčské tradice, a to stejnými slovy a ve stejném duchu, jak to sám znal z vyprávění.