Glosa: Co jsem chtěla, to jsem udělala. Marina Abramovičová ukazuje, jak silnou zbraní je rozhodnutí

V rodném Bělehradě sice vystudovala malířství, už během školy ale bylo jasné, že jen s barvami na plátně se nespokojí. V roce 1973 předvádí svou první performanci s názvem Rytmus 10. Před sebe rozložila arzenál nožů, levou dlaň položila na papír a ostřím se strefovala mezi prsty. Čím rychlejší byla, tím častěji se do prstů sekala. Papír brzy pokropila krev. „Dav na to zíral a ani nedutal,“ vzpomíná Abramovičová. „Bylo jasné, že to, co dělám, je nebezpečné, a ten pocit mě s publikem zcela propojil. Najednou jsem věděla, že tohle vzrušení chci zažívat zas a znova.“

9 fotografií

Smrt bude můj poslední vědomý zážitek

Vídeňská výstava sál za sálem a s každým dalším videem, fotodokumentací či instalací ukazuje, jak hluboce toto rozhodnutí v umělkyni zakořenilo. Její tvorba už pět desítek let v podstatě nezná fyzických ani psychických hranic. Nahota a zranitelnost těla byly od počátku jedním z jejích základních uměleckých nastavení a i odpovědnost za následky, které mohlo její konání přinést, brala zcela na sebe.

Na vlastní kůži a dech zjišťovala, do jaké míry je možné vcítit se do druhého člověka, a s diváky se dodnes ochotně dělí o vlastní metodu tréninku mentální odolnosti: na vídeňské výstavě si tu svou můžete otestovat počítáním zrnek rýže.

V posledních letech už se sice tak často za hranice fyzické bolesti nevydává, prostor kolem sebe ale zkoumá jinými způsoby: jejím tématem jsou různé způsoby přenosu energie. O smrti pak mluví jako o posledním vědomém zážitku, který hodlá prožít bez jakéhokoliv strachu.

Moje generace mě tu nesnáší

Ačkoliv doba se posunula a konvence povolily, být parťákem urputnosti Mariny Abramovičové stále vyžaduje ochotu přistoupit na její pravidla, což pro diváky s jasnou představou o tom, co do galerie patří a co ne, nemusí být úplně jednoduché. Těm, kteří se o to alespoň pokusí, to jako bonus otevře cestu k historickému kontextu. Narušování ustálených vzorců lidského chování a zpochybnění zvyklostí alias performance je totiž svébytným uměleckým žánrem přes šedesát let.

V domovském Bělehradě, který krátce po studiích nadobro opustila, měla umělkyně první výstavu až v roce 2019. „Mladí mě tu milují, ale moje generace tomu, co dělám, nerozumí a nesnáší mě,“ řekla letos v rozhovoru s módním fotografem Juergenem Tellerem. „Nedokázali unést, že jako žena mám takový úspěch a taky že jsem se nikdy nevrátila. Takže ta výstava mě vlastně moc potěšila.“

V tom samém rozhovoru mluvila o titanových kloubních náhradách: rekonvalescence po operacích je prý náročná, ale co má dělat, když chce žít do sto deseti. I v té urputnosti a neochotě dělat kompromisy je však něco univerzálně použitelného. Z Albertiny Modern si odnáším například inspirativní vědomí toho, že když se člověk doopravdy pro něco rozhodne, máloco a málokdo mu v tom zabrání.