Globální, ale i americký román. Spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichieová mluvila o své tvorbě i vlivu pandemie

1. říjen 2021

Jedním z nejvýraznějších hostů letošního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy byla Chimamanda Ngozi Adichieová, autorka původem z Nigérie, která však píše výhradně anglicky. Česky její romány Purpurový ibišek, Půl žlutého slunce a Amerikána nebo svazek esejů pojmenovaný Feminismus je pro každého vydává brněnské nakladatelství Host. 

Ve vltavské Mozaice její tvorbu často komentovala amerikanistka Hana Ulmanová, která se spisovatelkou pořídila následující rozhovor.

Vaše nejvýznamnější dílo je patrně román Amerikána. Je to velký americký román? Je to podle vás globální román? A je to vůbec směr, kterým se současná americká literatura ubírá – to znamená, že se otvírá novým světům?

Abych řekla pravdu, mám zdravou sebedůvěru, ale snažím se nechovat žádné falešné iluze – a proto bych rozhodně nechtěla tvrdit, že by můj román měl ukazovat Americe a světu směr, jakým se má literatura ubírat. Jestli je to však globální román – ano, to je definice, kterou přijímám. A sice v tom slova smyslu, že je to román pojednávající hned o několika různých realitách: konkrétně hlavně o nigerijské ženě ve Spojených státech amerických a o nigerijském muži ve Velké Británii. A ohmatává otázky imigrace a rasy, čili určitě problémy zajímající celý svět. Tedy ano, je to globální román.

Je to také americký román v tom slova smyslu, že pojednává o úspěchu?

Určitě je to též americký román – a to hlavně z toho důvodu, že se na Ameriku dívá zvnějšku, pohledem outsidera. Přitom je navíc v jisté americkosti svým způsobem hluboce zakořeněn: i jeho části pojednávající o ostrovní říši bych označila za americké, protože je vyprávím z perspektivy svého hrdiny, jímž je mladý muž milující Ameriku, který do ní ovšem nemůže odjet, a tak skončí v Anglii. Je to tedy americký román nikoli proto, že by byl napsaný Američanem – já ostatně Američanka nejsem –, ale protože se zabývá přinejmenším podle mého názoru čistě americkými tématy.

Napsala jste také feministické eseje. Jak se v Africe uchytilo hnutí MeToo? Nebo ho vnímáte čistě jako západní záležitost?

Myslím si, že je to převážně západní fenomén, a v Nigérii se nijak zvlášť neuchytil. Tedy přinejmenším rozhodně nepřerostl v masové hnutí tak jako v USA nebo v některých částech západní Evropy, nicméně pár příběhů se díky němu přece jen vynořilo. V Nigérii se totiž skutečně velice pomalu začíná dít to, že se ženy ozývají víc: a hovoří o svých zkušenostech zejména z pracovního prostředí, kde se cítí být sexuálně obtěžovány.

Psala jste romány, které pojednávají o občanské válce v Nigérii. Jak se o ní v současné Nigérii mluví?

O naší občanské válce se mluví, ale ne až tak veřejně – a určitě ne na školách, tam se o ní děti nedozví skoro nic. Spíše se stává tématem různých politických diskusí: i dnes totiž máme v Nigérii řadu aktivistických skupin hlásajících návrat k Biafře, a historická lekce se tak občas svým způsobem i ideologicky zneužívá. Ve vzdělávacím systému ale bohužel nijak výrazněji nefiguruje – tam pořád vládne mlčení.

A co literatura?

Ani není nijak často zpracovávána v literatuře – tedy ne tolik, jak by měla, třebaže věřím, že se to v brzké době změní. Často se totiž stává, že když se odehraje něco natolik dramatického, celý příběh dokáže vyprávět až nová generace – nebo až generace po ní. A vlastně doufám, že o ní nějací mladí lidé píšou i dnes, i když výsledků jsem ještě moc neviděla.

Žijeme teď v globálním prostředí, koronavirus byl globální problém. Jak vás ovlivnil jako spisovatelku a jako čtenářku?

Jako spisovatelku mě, abych byla upřímná, koronavirová krize ještě zpomalila, a já už přitom docela pomalá spisovatelka jsem…. /smích/ Lockdown na mě působil strašně, protože mi celý svět převrátil vzhůru nohama, a já se na nic nedokázala soustředit. Navíc mě celá pandemie zasáhla i osobně: zemřeli mi totiž oba rodiče, což moji tvorbu poznamenalo v tom smyslu, že jsem vlastně nebyla schopná moc pracovat. A ano, četla jsem, ale hodně jsem četla pouze literaturu faktu o smutku. A více času jsem určitě neměla.

A co se týče mladší generace: vím, že máte dceru. Myslíte, že to pro ni bylo traumatizující?

Ne, to bych neřekla – dle mého soudu jsou děti v tomto směru mnohem odolnější než my, nebo i než si to my dokážeme připustit. Moje šestiletá dcera si například myslí, že roušky a respirátory jsou naprosto všední a běžná věc, protože si na ně za ty skoro dva roky už téměř zvykla – a představují tak pro ni řekněme jakousi novou normálnost. Pandemii chápe a baví se o ní, rozumí tomu, proč bylo tak dlouho zavřené její oblíbené hřiště a já si vůbec nemyslím, že by jí to všecko způsobilo nějaké trauma. Zejména v jejím věku jsou děti naštěstí hodně pružné.

 

autoři: Hana Ulmanová , Šárka Jančíková ,
Spustit audio

Související