Glagolská mše na festivalu BBC Proms

12. srpen 2014

Prom č. 9 se ve slavné oválné síni Royal Albert Hall uskutečnil 24. července a na programu měl dvě mohutná díla: první klavírní koncert d moll mladého Johannesa Brahmse a dílo z posledních let Leoše Janáčka, jeho velkolepou Glagolskou mši ve vzácně uváděné rekonstruované první verzi.

Vysíláme 13. srpna od 20:00 hodin.

Světoznámý ruský dirigent Valerij Gergijev přizval pro Brahmse ke spolupráci irského klavíristu Barryho Douglase , pro Janáčka pak kvarteto ruských sólistů z Mariinského divadla v Petrohradě, Londýnský symfonický orchestr a jeho 150členný sbor.

00777405.jpeg

Brahmsův koncert je velmi těsně spjatý s manželi Klárou a Robertem Schumannovými, kteří byli velkými příznivci mladého skladatele. V jeho třívětém koncertu se odrážejí jednak šok a smutek ze Schumannova pokusu o sebevraždu v roce 1854, jednak obdiv a cit ke Claře. Nejde o žádné samoúčelně virtuózní dílo, naopak – klavír a orchestr jsou rovnocennými partnery, a při vědomí Brahmsova mládí (v době premiéry mu bylo 25 let) musíme obdivovat myšlenkovou hloubku i kompoziční vyspělost koncertu.

Renomovaný irský klavírista Barry Douglas (54) je v současnosti také uznávaným dirigentem (mj. orchestru Camerata Ireland, který sám založil), nadále ale zůstává především prominentním sólistou světových orchestrů. Od roku 2012 nahrává pro vydavatelství Chandos komplet všech klavírních kompozic Johannesa Brahmse a Franze Schuberta.

Až do 90. let 20. století byla Janáčkova Glagolská mše (na staroslověnský text) uváděna výlučně v tzv. verzi poslední ruky, tj. s Janáčkovými škrty a úpravami po brněnské premiéře v prosinci roku 1927. Dopátrat se toho, jak zazněla vůbec poprvé v Brně, nebylo snadné, ale muzikologovi Paulu Wingfieldovi se to po takřka detektivní práci podařilo. Ze skic, z autografu a za použití speciálních prosvěcovacích technik rekonstruoval pravděpodobnou nejpůvodnější verzi Glagolské mše, o níž český muzikolog Jiří Zahrádka říká, že je „expresivnější a pohanštější“ než ta, kterou známe.

Mladý Leoš Janáček (kolem 1882)

Rozdíly jsou v instrumentaci, metru, rytmu i melodice. Janáček je spontánnější, syrovější, nespoutanější. Jedním z nejmarkantnějších míst je bouřlivá instrumentální mezihra v části Věruju (Věřím), s trojími akordickými tympány, v níž se podle Janáčka „roztrhla nebesa“. Zdeňka Janáčková manželovi vyčetla, že tam „Pánu Bohu nadává“. Snad i proto v pozdější verzi toto (a řada dalších míst) chybí. My budeme mít vzácnou příležitost slyšet je, a to v mimořádném provedení:

Známý ruský dirigent Valerij Gergijev je už 7 let šéfem Londýnského symfonického orchestru a přes 25 let ředitelem Mariinského divadla v Petrohradu. V tomto večeru spojil obé, když si k London Symphony přizval čtyři vynikající petrohradské sólisty (S – Mlada Chudolej, MS – Julia Matočkina, T – Michail Vekua, B – Jurij Vorobjev), Londýnský symfonický sbor zpíval ve 150členném obsazení, druhé největší varhany ve Velké Británii rozezněl Thomas Trotter.

autor: Petr Veber
Spustit audio