Georges Darien: Zloděj. Když odpor proti měšťácké společnosti vede ke kariéře zločince

Francouzský spisovatel anarchistického zaměření Georges Darien (vl. jm. Georges Hippolyte Adrien, 6. 4. 1862 Paříž – 19. 8. 1921 tamtéž) nastoupil podobně jako hrdina Zloděje dobrovolně vojenskou službu, aby si tuto nepříjemnou povinnost odbyl co nejdříve. Pro opakované prohřešky proti disciplíně se však nakonec dostal k trestaneckým jednotkám v severoafrickém Tunisu. Když pak po pěti letech strávených v uniformě oblékl opět civilní šaty, rozhodl se nadále vést zcela nezávislý život. V pařížské mansardě, kam se odstěhoval od své rodiny kvůli neshodám s nevlastní matkou, rozvíjel úvahy o svém budoucím literárním díle.

Čtěte také

Nonsens všemi smysly. Povídky Emanuela Frynty, Ivana Vyskočila a Edwarda Leara

Koncem roku 1889 mu vychází první kniha, román Biribi, syrový obraz poměrů v afrických trestaneckých jednotkách, jak je nedávno poznal na vlastní kůži. Publikace však nevyvolala žádnou senzaci. Darien se začne věnovat politické a sociální publicistice, anarchistická propaganda se však v době anarchistických atentátů stává věcí značně ošemetnou. Darien odjíždí za ostatními francouzskými anarchisty do Londýna, kde se stává jakýmsi ředitelem „zlodějské banky“ a rozprodává ukradené věci do vzdálených zemí. V Londýně pak Darien napíše i román Zloděj (1897), který však podobně jako ostatní jeho knihy nemá žádný úspěch. (O mnoho let později, v roce 1967, podle literární předlohy natočil francouzský režisér Louis Malle film s vynikajícím Jeanem-Paulem Belmondem v titulní roli.) 

Nečekaná setkání a bizarní náhody

Darien v této knize vytvořil dosti kuriózní literární útvar, ve kterém sotva mohli najít zalíbení francouzští čtenáři konce 19. století, kdy obdiv Zolových naturalistických obrazů vystřídávala obliba vytříbeného klasicismu Anatola France. Autor přejímá techniku novinových románů na pokračování a rozvíjí románový děj s groteskním nakupením nečekaných setkání a bizarních náhod. Absurdita děje je tu v plném souladu s absurditou světa, jak se jeví prismatem této knihy. Sama bizarní nepravděpodobnost děje není dnes, kdy máme zkušenost s absurdním dramatem, ničím, co by Darienův román esteticky diskvalifikovalo.

V invektivách, které pronášejí románoví hrdinové, prosvítá tolik nefalšovaného vzteku a Darienovy postavy bijí napravo nalevo s takovou mstivou zuřivostí, že si autor kromě zastánců soudobého společenského řádu musel definitivně znepřátelit i všechny jeho odpůrce – od socialistů až po anarchisty. Čtěme tedy dnes v rozhlasovém zpracování Darienovu knihu tak, jak by si byl autor sám přál: jako „vehementní a hrdý protest Svobody a Krásy proti Ošklivosti a Otroctví“.