Georges Banu: Herec – básník dělá něco, co nikdo jiný nedělá. V tom je jeho výjimečnost

03809459.jpeg
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03809459.jpeg

Přední francouzský teatrolog a divadelní kritik rumunského původu Georges Banu v Praze představil svou novou knihu „Nepodrobený herec". Esejista Banu, který vyučuje na pařížské Sorbonne-Nouvelle, procestoval za divadlem celý svět.

Čtenářům své knihy nyní předkládá informace, které na svých cestách nasbíral a které vnímá jako konfesi. Banu v knize spíše rozkrývá podstatu nepodrobeného herce, než aby ji definoval.

„K umění herectví jsem vždy choval velký obdiv. Zjistil jsem, že za léta strávená s divadlem jsem propadl nadšení u takzvaných „nezkrocených a nepodrobených herců“. Teoreticky pojmout umění takového herectví je velmi těžké. Jak vůbec můžeme pospat slovy něco tak neuchopitelného, jako je počínání herce na jevišti? A o kterém herci stojí za to hovořit? Tyto otázky stály na počátku mé knihy. Postupně jsem si ujasňovat kritéria, která by se k „nepodrobeným hercům" mohla vztahovat. Jako například ta, že pracují v netypických podmínkách. V takové situaci se ocitají herci režisérů, jako je například Peter Brook nebo Ariane Mnouchkine.“

V knize se autor pokusil najít určitou formuli, která by „nepodrobeného herce“ vystihla. Není to herec, který je pouze dosazen do předem dané inscenační struktury, jako jsme svědky v případě divadla východních zemí. Ani to není herec, jehož osobnost utváří kostým a nalepené vousy.

„Nepodrobený herec je „realistický“, ale zároveň nepopisuje svůj vlastní život, tak jako filmoví herci, kteří podle mě nehrají role. Nepodrobený herec hraje roli, která existuje mimo jeho osobnost. Zároveň musí být schopen divákům dokázat, že se jedná o skutečnou existenci. Jeho „bytí" na jevišti nesmí být nepřirozené a strojené, ale ani naturalistické.“

03577572.jpeg

Nepodrobený herec se rodí až ze vzájemné spolupráce s režisérem. Odpovídá snům a vizím režiséra, rozumí jim a pomáhá mu je realizovat. Tento vztah nazývá Georges Banu „tvůrčí zamilovaností“. Režisér ovšem takového herce nenachází všude a pokaždé. Například Otomar Krejča, když inscenoval ve Švédsku, rozhodně nenašel svého nepodrobeného herce nebo herečku jako byla kupříkladu Marie Tomášová. Když Grotowsky opustil Ryszarda Cieślaka, Cieślak už nikdy nehrál, tak jako u Grotowského. Jedná se o jakýsi naplněný vztah.

Knihu „Nepodrobený herec“ vydalo Nakladatelství Akademie múzických umění a přeložila ji Jitka Goriaux.

„Herec musí umět proměňovat a prožívat svůj vnitřní svět a své nejistoty a vystavit je našemu pohledu navenek. Například Gérard Philippe měl svůj způsob příchodu na scénu. Byl to jeho čistý styl výrazu, metaforický, který lidé rozeznávali. Tuto specifickou básnickou vlastnost jsem poznal i z fotografie inscenace Tři sestry režiséra Otomara Krejči, na níž je vyfocená Marie Tomášová s uhrančivým výrazem a otevřenými ústy. Z herce činí básníka jeho energie, jeho jazyk těla i hlas. Například Edit Clever, herečka berlínského Schaubühne, je dominantní v herecké poezii svou statičností, svou vertikální estetičností. Výjimečnost herců-básníků je v tom, že dělají něco, co nikdo jiný nedělá.“