George Bernard Shaw: Domy pana Sartoria. Komedie o tom, že obchod s chudobou kvete v každé době

„Nikdy kolem něho nebylo ticho, klid a pohoda, vždycky to kolem něho hřímalo, bylo bouřlivo, někdy proměnlivo,“ napsal o Sokolovském ve svých vzpomínkách režisér a někdejší umělecký šéf brněnské Mahenovy činohry Miloš Hynšt. 

„Jsem specialista na nemorální a kacířské hry. Získal jsem si pověst neustálým zápasem, abych donutil publikum přezkoumat vlastní morálku. Konkrétně řečeno, pokládám většinu současné morálky v oblasti ekonomických a sexuálních vztahů za katastroficky špatnou,“ napsal o sobě G. B. Shaw.  

Evžen Sokolovský (*8. 8. 1925, Příbram) vystudoval herectví na brněnské konzervatoři. Po válce založil soubor Křesadlo, byl režisérem v Jihlavě, krátce v Divadle S. K. Neumanna v Praze (např. Domy pana Sartoria). Zásadní byla pro něj tvorba B. Brechta, kterého osobně poznal během pobytu v Berlíně v 50. letech.

Po třech sezónách v Kladně (Divadlo Jaroslava Průchy) se v roce 1959 stal režisérem Státního divadla v Brně, v roce 1962 i uměleckým šéfem Satirického divadla Večerní Brno. S režisérem Hynštem a dramaturgem Srbou tvořili program politického antiiluzivního divadla inspirovaný avantgardou, Brechtem a Artaudem, který odlišoval brněnské divadlo od pražského Národního.

Pravděpodobně nejznámější Sokolovského inscenací byla Kopeckého Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, která se do dějin českého divadla zapsala i svými mimodivadelními přesahy. Text, který Jan Kopecký původně připravoval pro E. F. Buriana, měl nakonec premiéru v činohře Státního divadla v Brně v režii Evžena Sokolovského v listopadu 1965. Ohlas na ni byl doslova bouřlivý. Přestože se krajské stranické orgány krátce po premiéře snažily o její zákaz, divadlu se podařilo udržet ji na repertoáru až do roku 1970. Představení dosáhlo 156 repríz.

Ale už první spolupráce režiséra s dramaturgem Bořivojem Srbou, Brechtův Zadržitelný vzestup Artura Uie (1959), byla stěžejní inscenací nejen Sokolovského, ale i nového programu Mahenovy činohry. Ve stejném duchu následovaly inscenace Shakespearova Julia Caesara (1960), Majakovského Mysterie-buffy (1960), Brandstaetterova Markoltova šprýmování (1960), Brechtova Kavkazského křídového kruhu (1961), Kunderova Totálního kuropění (1961), Grossmanovy adaptace Haškova Švejka (1962), Shakespearova Hamleta (1963), Weissova Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata (1965), v němž se poprvé uplatnila i artaudovská inspirace. Evžen Sokolovský také formoval nastupující adepty režie na JAMU v Brně, zejména zakladatelskou generaci Divadla Husa na provázku: Zdeňka Pospíšila, Evu Tálskou a Petera Scherhaufera. Režii a herectví později učil i na pražské DAMU, kde byli jeho žáky například Hana Burešová a Petr Kracik.

V roce 1967 přešel do Národního divadla v Praze, režíroval zde Babelův Západ slunce a Uhdeho Děvku z města Théby. V Divadle E. F. Buriana inscenoval Claudela, Marlowa, Majakovského. S nástupem normalizace se věnoval televizní tvorbě: seriály jako Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici, Zákony pohybu, Inženýrská odysea, Okres na severu či Gottwald byly prorežimní až propagandistické. Sokolovský o své práci mluvil s výrazným sebeironií. Ludvík Kundera vzpomínal: „Nepoznal jsem režiséra, který dokázal s takovým sebe sarkasmem hanobit vlastní práci“. Dále připomínal, že Sokolovského složitě vysvětlené důvody pro natáčení propagandistických seriálů zůstaly nesrozumitelné, a že v nejtěžších letech mu „svým jménem kryl dvě a natočil tři televizní hry“. 

Jan Kačer o něm říkal: „Měl obrovský dar, byl mágem, krysařem, který lákal, ohromoval, provokoval a hlavně inspiroval. Za mystifikacemi se skrýval citlivý a vnímavý člověk.“

Shawovu hru Domy pana Sartoria režíroval Sokolovský v roce 1956 v Divadle S. K. Neumanna. Hra líčí idealistu, který překoná původ peněz zisku sňatkem; téma obchodu s chudobou, kdy nejchudší platí nejvyšší cenu, je aktuální dodnes.

Shaw chtěl roku 1885 vytvořit moderní hru pro britské divadlo. Spolupracoval s Williamem Archerem, který napsal osnovu, ale po neshodách spolupráce skončila. O sedm let později nabídl Shaw divadlu Independen Theatre hru Widowers’ Houses, známou u nás jako Domy pana Sartoria, což byla přepsaná verze původního projektu. Premiéra byla v prosinci, hrála se dvakrát, ale v tisku se o ní diskutovalo čtrnáct dní. Stala se předmětem debaty, na níž se polarizoval pohled na svět. Shaw byl spokojený. Našel si po kritické tvorbě nové a daleko průraznější medium pro své názory.

Po Domech pana Sartoria nabídl stejnému divadlu hru Živnost paní Warrenové. Ta ale byla cenzurou zakázaná a v Anglii se hrála až v roce 1902 a to jen na soukromém představení. Veřejně dokonce až roku 1925. Shaw začal své provokativní hry vydávat knižně. Zároveň se hrály v zahraniční, kde se těšily zájmu kritiky a dosáhly dokonce komerčního úspěchu. Uvedení Živnosti paní Warrenové v New Yorku předcházela tak skandální pověst, že se ceny vstupenek na černém trhu vyšplhaly na tehdy závratnou sumu třiceti dolarů za kus. Policie vydala zatykač na producenta, režiséra a představitelku hlavní role. Všichni byli sice záhy propuštěni, ale reprízy byly zakázány.

Společensko-politická aktivita provázela Shawa takřka po celý život. Na konci 20. let minulého století prakticky zanechal působení ve Fabiánské společnosti a přiblížil se socialistické ideologii. Začal také obdivovat diktátorské metody. V roce 1922 uvítal Mussoliniho nástup k moci v Itálii a poznamenal, že uprostřed nedisciplinovanosti, zmatku a parlamentní patové situace byl Mussolini „tím správným typem tyrana“. Ve stejné době se rodí Shawovo nadšení pro Sovětský svaz. Lenina oslavoval jako „jediného skutečně zajímavého státníka v Evropě“. V roce 1931 podnikl cestu do SSSR, která vyvrcholila dlouhým setkáním se Stalinem. Toho později popsal jako „gruzínského gentlemana“. Když se v lednu 1933 v Německu dostala k moci nacistická strana, Shaw popsal Hitlera jako „velmi pozoruhodného muže, velmi schopného muže“.