Geometrie krásy nahého těla. Kompozice o životě a díle Františka Drtikola

02809665.jpeg
02809665.jpeg

František Drtikol bývá řazen k největším českým a světovým fotografům prvních tří desetiletí minulého století. O jeho životě a díle hovoří Jan Mlčoch, kurátor fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kde je uložena Drtikolova fotografická pozůstalost. Kompozici slova a hudby poslouchejte on-line po dobu jednoho měsíce po odvysílání.


Nikdy dobrá fotografie nevznikla tím, že si před aparát stoupl dobrý model. Obraz musí v hlavě fotografově být hotov dávno předtím, než se odrazil v hledáčku. Fotografická čočka je nástrojem, jenž se mnohem dokonaleji podrobí tvůrčí myšlence a jenž pracuje nad pomyšlení rychleji, zachovává mnohem spíše vůni a půvab tvůrčího okamžiku nežli štětec nebo rydlo – pomalé nástroje výtvarníků.
František Drtikol

František Drtikol – fotograf, malíř, myslitel a také mistr slova, jak je patrné z Deníků a dopisů z let 1914–1918 věnovaných Elišce Janské, umělcově platonické lásce. Deníky a dopisy sedmdesát let po jejich vzniku nalezla v pozůstalosti Elišky Janské Anna Fárová. Umělec v nich vytvořil jedinečný, literárně a myšlenkově barvitý celek ilustrovaný kresbami, napsala Anna Fárová v úvodu ke knižnímu vydání deníků. Nenaplněná láska a blízkost smrti ve válečném čase ho vedly k úvahám, které bude po celý další život rozvíjet. Vzrušeně píše o svém vztahu k ženám, o manželství a konvenci, o lásce fyzické i o lásce na kříži, o tělesnosti a síle pohlaví, ale také všedních událostech, vojácích, krajině, stromech. S trochou nadsázky můžeme říci, že v intencích svého zjištění o tom, že obraz musí být ve fotografově hlavě dávno hotov ještě předtím, než se odrazí v hledáčku, František Drtikol popisuje v denících své příští fotografie.

Svatá Hora, Mnichov, ženy, úspěch

František Drtikol bývá zařazován k největším českým a světovým fotografům prvních tří desetiletí minulého století. Narodil se 3. března 1883 v Příbrami. Rodné město ho ovlivnilo, duchovní atmosféru poutního místa „vyvažoval“ materiální rozměr tamních dolů. Vyučil se u příbramského fotografa Antonína Mattase, studoval v Mnichově, kde se seznámil s jinou fotografií než v Mattasově ateliéru, s fotografií, která se pokouší zachytit náladu a psychologii, ne povrch.

První ateliér si otevřel v rodném městě, v roce 1910 přesídlil do Prahy. Tam se stal vyhledávaným portrétistou. Světovou proslulost mu získaly jeho akty. Drtikolovy ženy na fotografiích z té doby mohou připomínat ženské postavy z obrazů Gustava Klimta. Český fotograf stejně jako proslulý rakouský malíř vytváří svou podobu ženského kosmu, v Drtikolově případě reprezentovanou na jedné straně dramatickou skupinou aktů s postavami osudových žen (několik snímků Salome) a na straně druhé křehkých dívek v oparu melancholie, lyriky, náměsíčného snění a zastřených erotických výzev. A má úspěch, vystavuje a prodává po celém světě. Z té doby dodnes obdivujeme jeho divadelní fotografie.

02809666.jpeg

Geometrie krásy nahého těla

Ve 20. letech Drtikolův akt prošel proměnou. Těla modelek zakomponovává do světla a stínu geometrické krajiny křivek, výsečí, kruhů obdélníků, hranolů, sloupů, tyčí, schodů. Fotografuje baletky, tanečnice a sportovkyně. V pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu o Drtikolovu pozůstalost, která podle posledního „sčítání“ v devadesátých letech minulého století obsahuje pět tisíc fotografií!, pečuje kurátor Jan Mlčoch. „V těchto mistrovských dílech, za všechny jmenujme alespoň Vlnu z roku 1925, potřebuje fotograf jen nahé ženské tělo, objekt geometrických tvarů a světlo,“ prohlásil kurátor muzea. Právě v Drtikolově pozůstalosti Jan Mlčoch objevil „redukované“ ženské akty, fotografie nahého těla, světla a stínu. „Ženské tělo není už jenom „oděvem duše“, ale je samo tvarem a hmotou i svým vlastním naplněním bez literárního podtextu,“ napsal fotograf František Drtikol.

Expresionismus, art deco, konstruktivismus?

Ve dvacátých letech získává postavení nejvýznamnějšího českého portrétisty, k jeho „fotografickým objektům“ patří například prezident republiky TGM. Vytváří si svůj nezaměnitelný styl, který divák rozpozná na první pohled, styl, v němž se originálním způsobem pracuje s náladami, motivy, atmosférou secese, symbolismu; využívá určité výrazové prostředky expresionismu, kubismu, art deco a konstruktivismu. V jeho fotografiích nalezneme i náznaky abstrahujících tendencí. Drtikol ovlivnil počáteční tvorbu českého avantgardního fotografa Jaroslava Rösslera. Některé stylové postupy ho spojovaly i s Jaromírem Funkem. Nicméně František Drtikol stojí stranou tehdejších hlavních tvůrčích cest a hledá svůj vlastní svět vyšších ideálů a čisté krásy.

02809661.jpeg

Střídání jasů a stínů, slávy a zapomnění

V době, kdy Drtikol dosáhl takříkajíc světové slávy, se doma stával stále větším solitérem. Zmenšuje se okruh lidí, kteří jsou schopni porozumět jeho složitě zašifrovaným symbolům. Od konce dvacátých let se věnuje studiu překladům děl věnovaných buddhismu, hinduismu a východním filozofiím. Žije střídmě, zabývá se kontrolou myšlenek, medituje, cvičí jógu, otužuje se. Obklopil se okruhem podobně orientovaných přátel a žáků. Ještě fotografuje: inscenuje světelné výjevy, ve kterých se jemné překližkové figurky protáhlých éterických tvarů lehce vznášejí v prudkém střídání jasů a stínů. V roce 1935 zanechává fotografování. Vrací se k malování, v jeho malbách a kresbách se objevují secesní a symbolistické motivy, jaké najdeme například v raných Kupkových obrazech. Drtikolovy obrazy můžeme považovat za „ilustrace“ jeho duchovní cesty. Umírá 13. ledna 1961.

V 60. letech Drtikolovo fotografické dílo pozvolna vystupuje ze zapomnění. Senzaci vyvolá velká retrospektiva Fotograf František Drtikol v roce 1972 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze, kterou připravila Anna Fárová… František Drtikol vytvořil impozantní dílo, které je vedle Sudkova a Funkeho nepochybně naším největším vkladem do světové fotografické tvorby první poloviny 20. století.

Drtikol a Kafka v atmosféře rubu města

S kurátorem fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea Janem Mlčochem jsem se setkal na jeho pracovišti, v muzejních prostorách. Vyprávěl mi o vývoji Drtikolova fotografického stylu, o dramatických peripetiích osudu jeho pozůstalosti i o souboru fotografií pražských dvorků z roku 1911, které Drtikol nafotil společně s Augustinem Škardou. Většina tehdejších vedutistů „šla“ po klasických tématech, soustředila se na Karlův most, Hradčany nebo Staroměstské náměstí, Drtikol se Škardou fotili atmosféru rubu města: zapadlé kouty, průjezdy, dvorky s povozy, s neckami, se slepicemi (v centru Prahy!). „Stejnými ulicemi a dvory v městě nad Vltavou tenkrát bloudili spisovatelé Jaroslav Hašek, Franz Kafka, Gustav Meyrink a Albert Einstein, který tehdy přednášel na pražské německé univerzitě. Zatím nikoho nenapadlo použít tyto fotografie jako doprovod k textům těchto spisovatelů. Doporučuju!“ prohlásil na závěr našeho setkání Jan Mlčoch.

02812497.jpeg

Krk je stonek, jenž nese jádro portrétu hlavy. Někdy ohnutí šíje dovede podat silnou charakteristiku jako pohyb celého těla. Jsou ženy, jež pouhým otočením hlavy dají výraz celé své kultuře.
František Drtikol

Hovoří Jan Mlčoch, kurátor fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, kde je uložena Drtikolova fotografická pozůstalost.
Úryvky z umělcových dopisů a deníků z let 1914˜–1918 věnovaných Elišce Janské čte Lukáš Hlavica.
Připravil Jiří Kamen.
Natočeno v roce 2013.