Gazdina roba Na zábradlí je jako skalpel

13. červenec 2004

Již při první scéně Gazdiny roby v Divadle Na zábradlí je zřejmé, že režiséru Jiřímu Pokornému slouží příběh Gabriely Preissové o vztahu chudé krejčířky a bohatého sedláka k ostrému nasvícení mechanismů deptajících člověka ve společnosti - bez ohledu na to, zda jde o společnost konce 19., poloviny 20. či počátku 21. století.

Úvodní volba stárka je koncipována tak, že nutně připomíná Formanův film ze šedesátých let Hoří, má panenko. Asociuje ho kostýmy, strohým interiérem kulturáku, kde se hody odehrávají, scénickými citacemi (počínaje pitomým konferenciérem a konče "laškujícím" párem na kolenou) a především pak poetikou trapnosti. Inscenace s její pomocí sarkasticky demonstruje, jak se každé společenství "strukturuje" prostřednictvím peněz, sexu, náboženství (či ideologie) a především ochotou účastnit se "dobových tanců" - v přeneseném i přímém smyslu slova. Pohyby a gesta ve volbě zvítězivšího bohatého Mánka Mešjanyho mixují slovácké "šroubování žárovek" s bederním bigbíťáckým vlněním a dnešním "jupí" sevřených pěstiček nad hlavou. V podání Davida Švehlíka je Mánek vůči své milé Evě plný dobré vůle, jenže se snadno přizpůsobuje okolí, předsudkům, tomu, "co se nosí", a nejraději má - peníze. Doslova se s nimi laská.

Jak pevně proti jeho rozměklosti působí sošná gesta i rázné činy Evy, krejčířky! A když její představitelka Kristýna Maděričová zaintonuje lidovou píseň, až přebíhá mráz po zádech. Obsazení titulní role je velmi šťastné. A to nejen kvůli hereččiným slováckým kořenům, jež jejímu projevu dodávají autenticitu. Temperament krocený intelektem, spontánnost i smysl pro míru a především sugestibilita, s níž dokáže přenášet emoce na diváky, umožňují herečce přesvědčivě zprostředkovat Eviny proměny - od ryzího citu k Mánkovi i hrdost, se kterou ho odmítne a vezme si luteránského souvěrce Samka, přes tvrdost, s níž s tímto postiženým nemajetným kožešníkem po smrti jejich děcka jedná, až po snové iluze, jimž propadá coby Mánkova milenka toužící po legitimizaci jejich vztahu.

Eva, krejčířka (Kateřina Maděričová) uprostřed svého snění o svatbě

Se zajímavými výkony se ovšem setkáváme i v dalších rolích - v outsiderovi Samkovi, typově dobře obsazeném Pavlem Liškou, v Evině tetce, jejíž lehce "slepičí" charakterizací se na české jeviště vrací Jaroslava Tvrzníková, a především v Mešjanovce, kterou Zdena Hadrbolcová obdařila úlisnou laskavostí, z níž vyšlehává potměšilá jízlivost i zarputilost vlčice hájící svou smečku.

Právě ostré a důsledné prokreslení jednotlivých charakterů a jejich pokřivených vztahů oživuje klasický text české dramatiky a slouží jeho aktuálnímu vyznění možná víc než motivický posun, který převádí Mánkovo podnikání v Rakousích ze sféry zemědělství do sféry stavební. I když i ono budování bazénů, jemuž se "Mánkovci" věnují, nepochybně vypovídá o hodnotách, jež dnes dominují a které režisér i herci s hořkou ironií demaskují.

autor: Bronislav Pražan
Spustit audio