Gabriele Köglová: Děti pekla. Libuše Švormová v příběhu o pravdě, která možná měla zůstat nevyřčena

22. září 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Libuše Švormová

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Můžete vyprávět svůj vlastní příběh, i když jste o něm po celá desetiletí mlčeli? Rozhlasové monodrama rakouské spisovatelky Gabriele Köglové nás vede k zamyšlení, zda je skutečně lepší znát za každou cenu pravdu. V působivé interpretaci Libuše Švormové poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.

Účinkuje: Libuše Švormová
Dramaturgie: Lenka Veverková
Překlad: Eliška Závodná
Zvukový mistr: Dominik Budil
Hudba: Jan Šikl
Režie: Petr Mančal
Premiéra: 22. 9. 2020
Natočeno: v roce 2020

Na první pohled to může působit banálně: stářím unavená, protivná a věčně nespokojená žena ve svém vnitřním monologu líčí svou neochotu k jakékoliv změně svého zaběhlého režimu. Brzy však pochopíme, že její zatvrzelost má svůj důvod. Z retrospektivního vyprávění životního příběhu se postupně dozvídáme, že si prožila peklo, o kterém však celý život mlčela. Její dospělé děti však trvají na tom, že mají právo vědět, jaké jsou jejich kořeny.

Chcete znát pravdu?

„Málokdy se člověk setká s textem, který na otázku, jestli jsme každý z nás schopný unést pravou tvář vlastní minulosti, nedává jednoznačnou odpověď. Většina z nás by odpověděla, jistěže ano, chci znát pravdu o vlastní minulosti nebo minulosti svých blízkých, sem s ní, hned. Ale jsme skutečně schopni unést vyřčená fakta, ať už jsou jakákoli? To je dráždivé a asi nikdy uspokojitelně vypověditelné téma Dětí pekla,“ vysvětluje režisér Petr Mančal, který do monodramatu obsadil herečku Libuši Švormovou pro její jednoznačnou schopnost silně a nekompromisně interpretovat dusivé téma.

Celá rozhlasová hra se odehrává v hlavě hlavní hrdinky, která na rodinné oslavě vzpomíná na své dětství a mládí. „Hudební a zvukově-designové vrstvy se tu vlastně prolínají a nejsou v podstatě oddělitelné, jelikož jsou součástí vnitřního hlasu. Šlo mi o to, aby hudební a zvukové bylo vlastně prostorem hlavy, projevem vnitřní duševní tenze a trýznivého stavu staré ženy. Rozhodně jsem se nesnažil o kolorování stavu duše. Text je natolik působivý a má otřesnou realitu, že dublování v hudební vrstvě díla by znamenalo upadat do kýče,“ dodává Mančal, jenž na hře spolupracoval se zvukovým mistrem Dominikem Budilem a hudebním skladatelem Janem Šiklem.

Hudba jako blbá nálada

„Podobně jako je hra Děti pekla jednoduchá formou, ale tíživě se prohlubující obsahem, je hudba k ní jednoduchá ve zdroji zvuku (elektrická, kytara, trumpeta, piano), který je však manipulován zkreslením, smyčkováním, granulární modulací. Výsledná hudba se tak rozpíná na ploše celé hry jako jakási blbá nálada. Překvapilo mě, že čím víc jsem od sebe rozlaďoval jednotlivé hudební vrstvy, tím víc celková skladba fungovala. To se mi stalo poprvé…“ přiznává Šikl.

autoři: Lenka Veverková , Tvůrčí skupina Drama a literatura
Spustit audio