Frankfurtské muzeum Städel se vypořádává se svou minulostí v době nacionálního socialismu. Jako první v Německu vůbec

Mozaika

Byl to opět Max Hollein, který tuto 'výzkumnou akci v oblasti umění' inicioval. Max Hollein je - jak pravidelně slýcháme z frankfurtských kulturních kruhů - 'to nejlepší, co se mohlo městu na Mohanu přihodit'. Od roku 2006 je kurátorem a ředitelem tří frankfurtských muzeí - kromě Städelu také Schirnu a Liebighausu. To, že všechna jmenovaná muzea od roku 2007 prosperují, je hlavně jeho zásluhou a Frankfurt se raduje, že Hollein prodloužil smlouvu o dalších pět let.

Poprvé v ,nové' historii poválečného Německa byla jmenována skupina odborníků, úkolem které bylo, podrobně prozkoumat, dokumentovat a představit veřejnosti roli, kterou hrálo muzeum Städel v letech 1933 - 1945. Skupina historiků a kunsthistoriků pod vedením Uwe Flecknera a ve spolupráci s výzkumným pracovištěm ,Zvrhlé umění'(Entartete Kunst) hamburkské univerzity, se vypořádala se zadaným úkolem profesionáně a s příslovečnou německou důkladností. Výsledky byly v minulých dnech prezentovány na celodenním sympoziu.

V plně obsazeném zasedacím sále muzea se u mikrofonu postupně střídali členové vědeckého týmu a představovali ovoce dvouleté práce. Hovořio se především o aktivitách dvou ředitelů muzea - Ernsta Holzingera a Alfreda Wolterse. První byl ve funkci od roku 1938 až do roku 1972, druhý od roku 1928 do roku 1949. Jejich působení se tedy částečně překrývala. Jmenovaní pánové popisují svou činnost jako ,službu muzeu'. V praxi to znamenalo ,zachraňovat' pro město obrazy z majetku deportovaných židovských rodin. V rámci tohoto příspěvku nelze popisovat jednotlivé případy. Jak si jistě posluchači dovedou představit: ve Frankfurtu, který byl hned po Berlíně městem s největší židovskou obcí, nebylo těchto ,zachráněných' uměleckých děl zrovna málo.

Pozoruhodným aspektem přístupu k umění, resp. jeho nabývání, který sympozium přiblížilo, byla v období tzv. ,třetí říše' na jedné straně personifikace uměleckých děl a odosobnění jejich majitelů na straně druhé. Jako příklad za všechny může posloužit zabavení obrazu ,Dr. Gachet' od Vincenta van Gogha, který byl na listině ,zvrhlých obrazů'. Zabavení ,Dr. Gacheta' bylo pro veřejnost větší ztrátou, než odsun a vyhlazení celé rodiny doktora Weinberga, sběratele a mecenáše, který tento a mnoho jiných obrazů muzeu daroval.

Přesto nelze oba šéfy muzea jednoznačně odsoudit. Kupříkladu Wolters opatřil několik beden s obrazy frankfurtkého impresionisty Jakoba Nussbauma úmyslně jinými štítky a tím je zachránil před zabavením. Také skrýval v muzejním depozitáři obrazy expresionisty Carla Hagemanna. Oba ředitelé byli samozřejmě členy NSDAP, jinak to ve veřejných funkcích v té době ani nešlo. Ale jak také vyšlo najevo, pracoval Holzinger jako expert pro Říšské ministerstvo výchovy a v této funkci hlavně určoval hodnotu a kvalitu židovského kulturního majetku. Dále byl pověřen sestavováním seznamů kulturně a historicky významných výtvarných děl. Vývoz těchto uměleckých děl byl později zakázán.

V červnu 1937 bylo Städelu zabaveno celkem 77 obrazů a téměř 600 kreseb a grafik. ,Revize, restituce a nový začátek' byl název poslední přednášky sympozia. Ve středu zájmu stál vývoj muzejních sbírek po skončení války, jejich znovunabytí a vrácení původním majitelům. V knižní podobě vydá příspěvky semináře berlínské nakladatelství Akademieverlag začátkem léta. Titul publikace: Muzeum v rozporu. Städel v období národního socialismu. Pvní krok byl tedy učiněn ve Frankfurtu. Uvidíme, která muzea budou následovat.

Uwe Fleckner, Max Hollein: Museum im Widerspruch. Das Städel und der Nationalsozialismus, Akademieverlag, plánováno léto 2010

Spustit audio
autor: Eva Novak