Formanův návod na štěstí. Osudy na Vltavě k nedožitým devadesátinám proslulého režiséra

Miloš Forman otvírá čtenářům pohled na svůj život a uměleckou dráhu upřímně a věcně, podobně jako je zvyklý vyprávět i ve svých filmech. Z prvního vydání knihy (1994) se u příležitosti Formanových nedožitých devadesátin bude od pondělí 14. února číst ve vltavských Osudech.

Jeho dětství poznamenala válka. Narodil se 18. února 1932 v Čáslavi v rodině učitele jako nejmladší ze tří bratrů. O rodiče ovšem brzy přišel; otce zatklo gestapo za členství v odbojové skupině a matku nedlouho poté za šíření protiříšských letáků. Oba zemřeli v koncentračním táboře. V autobiografii k tomu Forman poznamenává: „Mí rodiče byli vlastenci a více méně právě kvůli tomu zemřeli. Něco z toho kmenového pocitu prosáklo i do mě, a když jsem se najednou ocitl daleko od své země, kultury – a také od rodiny, která uvízla v Praze, pořád mě to táhlo zpátky.“

Miloš Forman v přátelském objetí s Dannym DeVitem a Jackem Nicholsonem|foto:Film Servis Festival Karlovy Vary

Část války prožil u příbuzných, po ní nastoupil do internátní školy pro válečné sirotky v Poděbradech, kde jeho spolužáky a pozdějšími přáteli byli Václav Havel, bratři Mašínové nebo Ivan Passer. Posléze vystudoval scenáristiku na pražské FAMU a už během studií působil jako pomocný režisér a asistent Alfréda Radoka. Do roku 1968 natočil v Československu s kameramanem Miroslavem Ondříčkem několik úspěšných snímků. Pozornost vzbudil už Konkurs z roku 1963. Tehdy s Jiřím Suchým a Jiřím Šlitrem uspořádali v divadle Semafor „falešný konkurz“ pro mladé zpěvačky. Dokument zachytil různé okamžiky, včetně trémy či trapnosti, byl to jakýsi černo-humorný pohled na společnost, charakteristický ostatně i pro další snímky. Mezi ně patřil Černý Petr (1963), který k překvapení svého tvůrce získal hlavní cenu na festivalu v Locarnu, Lásky jedné plavovlásky (1965) a samozřejmě  Hoří, má panenko (1967).

V témže roce dostal Miloš Forman povolení vycestovat do USA, aby zde točil svůj první americký film Taking Off. Jen o rok později ale dochází k sovětské okupaci a režisér se rozhoduje, co dál. V té době měl ještě americké vízum, na rozdíl od své manželky Věry Křesadlové, která se nakonec rozhodla zůstat i s dětmi, dvojčaty Petrem a Matějem, v Československu. Režisér zakotví v New Yorku a Československo občas navštěvuje, naposledy ještě v roce 1970.

Moje filmařské instinkty byly příliš české… V každém případě jsem musel změnit styl práce.
Miloš Forman

Taking Off (1971) propadl. Miloš Forman se ale vzdát nehodlal. „Moje filmařské instinkty byly příliš české… V každém případě jsem musel změnit styl práce,“ zhodnotil to později. Změna pohledu a způsobu práce se vyplatila. Hned další film Přelet nad kukaččím hnízdem (1975) s Jackem Nicholsonem v hlavní roli posbíral pět Oscarů. Následovaly Vlasy (1979) a Ragtime (1981) a pak Amadeus (1984), za který získal Forman Oscara v režisérské kategorii. Snímek proměnil ve zlaté sošky 8 ze 13 nominací, oceněn byl například i Theodor Pištěk za kostýmy či Karel Černý za výpravu.

Úspěch Amadea se Formanovi sice už překonat nepodařilo, ale i další filmy byly úspěšné. Některé z nich více u kritiků než divácky, například Valmont (1989), adaptace románu Nebezpečné známosti. Následovaly Lid versus Larry Flynt (1996), Muž na Měsíci (1999) a Goyovy přízraky (2006).

Odměna pro outsidera

Byla to nerozlučná tvůrčí dvojice – Miloš Forman (vpravo) a kameraman Miroslav Ondříček|foto:Mona Martinů

„Práce ve střižně mě hrozně baví a moc rád sleduju, jak se z nesouvislých kousků filmového pásu souká souvislý příběh,“ říká Forman v knize. Její čtenáře zase baví skládat si příběh o jednom neobyčejném osudu. Dočítáme se o filmařině, hercích, o lidech, o práci, vítězstvích i prohrách, o podstatě Formanova žití. „V životě jsem vždycky dělal všecko pro to, abych vyhrál,“ říká režisér. „Vůle k vítězství patří k mým základním hnacím silám a všímám si jí i u jiných. Když snad nejlepší sportovec všech dob, Michael Jordan, dokázal silou vůle a ryzím mistrovstvím dovést svůj basketbalový tým k nejvyšším metám, rozbrečel se štěstím. Podle mě ale ten pláč nevyjadřoval nějaké čiré štěstí, kterým se člověk nafoukne jak balon a stoupá k nebi. Spíš jsem v něm viděl šťastné zadostiučinění člověka, který konečně dosáhl svého, úlevu, že všechna ta vleklá dřina je u konce, a poznání, že příští vítězství bude ještě větší dřina. Bylo to tvrdě vybojované štěstí outsidera, který ze sebe vymáčkl, co v něm bylo, a dočkal se odměny.“