Focení bývalo snazší, lidi si nepotřebovali chránit identitu, říká portrétista Ostravy Viktor Kolář. Vytvořil soubor, který se dá jen těžko nahradit
Šedé, černé, bílé. Stopy prachu, muldy, továrny, ulice a v nich lidé zachycení těsně před tím, než se pohne čas a něco se stane. Takové jsou fotografie ostravského rodáka Viktora Koláře, kterého po peripetiích s knihou Ostrava – obležené město nakonec ocenil i Moravskoslezský kraj. „Cena Jantar je pro mě důležitá. Její iniciátoři pochopili, že Kolář fotil Ostravu celý život a dal dohromady soubor, který se dá jen těžko nahradit,“ říká. Do Vizitky ho pozvala Eva Lenartová.
Ve světě fotografického papíru, vývojek a dalšího vybavení vyrůstal Viktor Kolář odmala, protože jeho otec Viktor Kolář starší měl s tímto zbožím obchod.
Sám také fotografoval, na rozdíl od Koláře juniora dokumentaristy se ovšem řadil spíš mezi fotografy reportážní (výběr jeho snímků vyjde v roce 2023 díky jeho synovi knižně). Vystudoval Pedagogický institut, ovšem zajímal ho hlavně vítkovický fotokroužek. Cestou do knihovny se často zastavoval u koksovny Karolina a pozoroval, jak do vzduchu stoupá barevný dým. Fotografie ovlivněné těmito prožitky vystavil i na své první výstavě roku 1964.
Věděl jsem, že jedu na pět let
Důležitou kapitolou v životě Viktora Koláře byl odchod do Kanady v roce 1968. Práci tam získal v molybdenovém dole, později ale i za oceánem začal fotografovat. Zaznamenával život v montrealských obchodních centrech a své fotografie prezentoval na výstavě v Optica Gallery.
Záhy ale pochopil, že potřebuje fotit Ostravu. „Už před odjezdem jsem si říkal, že venku budu pět roků a přítelkyni jsem dal hlídat své negativy ze šedesátých let. „V Kanadě jsem prošel náročnými džoby a věděl jsem, že jsem dostatečně vyzbrojen na to, abych po příjezdu do Československa mohl přijmout jakoukoliv práci,“ vzpomíná. V Ostravě pak putoval coby dělník do hutí, později pracoval jako kulisák v Divadle Petra Bezruče, kde se potkal kupříkladu s výtvarníkem Jiřím Davidem nebo pozdějším provozovatelem klubu Bunkr Richardem Nemčokem.
Od roku 1985 byl Viktor Kolář fotografem ve svobodném povolání. Na otázku, kdy podle něj byla Ostrava nejvíc fotogenická, odpovídá oklikou směřující k subjektivnímu vnímání rytmu života. „Souvisí to s energetickým potenciálem, který časem ochabuje, jak ubývá sil. Fotografovaným lidem musíte ukázat, že jim nic nekradete, naopak, že jim dáváte možnost něco vytvořit. Většinou mě nechali fotit, když jsem řekl, že jsem z fotoklubu z Prahy a že připravuju výstavu,“ usmívá se.
„Nikdy ale nemůžete mít na krku pověšený foťák a holedbat se, ty nejlepší fotky vznikají v atmosféře nevyjevené spolupráce.“ Dodává, že fotografování za minulého režimu bylo jednodušší hlavně v tom, že lidi si nepotřebovali chránit identitu. „Teď už vás gestem zaženou. Dnešní doba je pro fotografa nesnadná, ale výzva zkusit to tu je.“
Už téměř dvacet let fotí Viktor Kolář barevně na digitální foťák, o (ne)výhodách této praxe mluvil v rozhovoru také, stejně jako o letech, která strávil vyučováním na FAMU. Detailně popsal také moment, který ho na fotografovaném objektu nejvíc zajímá – spíš než aktuální stav je to cesta, po které se do něj dostal.
Související
-
Během listopadu ’89 jsem fotil, jako když dýchám. Pak mi došla témata, říká fotograf Petr Zatloukal
Nejprve se Petr Zatloukal profiloval jako bubeník, chleba se sádlem si u něj v 80. letech dal i Vladimír Mišík. Vystudoval kybernetiku, jeho srdce si získala fotografie.
-
Od začátku mi bylo jasné, že obraz půjde stranou. Zajímá mě, co je za ním, říká fotograf Jiří Šigut
„Hodně lidí si myslelo, že to, jak fotím, nemůžu myslet vážně, mně šlo o záznam plynutí času. Obrazem jsem se rozptylovat nechtěl.“ Parketou Jiřího Šiguta je minimalismus.
-
Stěžovat si stojí spoustu energie, sebelítost vyřadí člověka ze života, říká fotograf Tono Stano
Tono Stano se řídí pravidlem „identifikovat zlo a nezdržovat se blbostmi.“ Inspiruje se situací tady a teď, tak vznikla i jeho aktuální výstavna v pražské Trafačce.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
