Filozof Armen Avanessian: Hranice bezpečného intelektuálního prostoru se začínají bortit

24. květen 2018

Rakušan Armen Avanessian ve svém myšlení spojuje literární a politickou teorii s tou nejsoučasnější filozofií. Bývá řazen mezi akceleracionisty a spekulativní realisty a na problémy dneška se snaží dívat pohledem nezatíženým klasickou filozofickou tradicí. “Úkolem teoretiků je vymýšlení konceptů, díky kterým svět uvidíme zřetelněji,” říká v rozhovoru a rozebírá, jak algoritmy mění naše pojetí času nebo proč kapitalismus ve své klasické podobě skončil.

Patříte k myslitelům takzvaného spekulativního proudu. Spekulativní filozofie se vymezuje proti starému způsobu nahlížení na svět, často se o ní říká, že má za cíl vymýšlet nové budoucnosti. Editoval jste například sborník #Accelerate: Accelerationist Reader, který vyšel v roce 2014. Jak se za tu dobu spekulativní hnutí proměnilo?

Předně: spekulativní hnutí není hnutí v klasickém smyslu. Není jednotné a nemá jasný cíl. Je to cosi hybridního, tekutého. Spekulativní hnutí tak nejde ani jasně definovat a je velmi rozmanité, plné různých názorů. Obecně jde ale říct, že spekulativní přístup poukazuje na limity filozofických základů, ze kterých politická a intelektuální levice v posledních desetiletích vycházela. Kriticky se obrací třeba k dědictví strukturalismu. Ale tato spekulativní nálada vyvěrá ze společenských změn, ze změn v přemýšlení a stojí na nových teoretických východiscích. K nim patří velmi rozdílené věci – spekulativní fikce, spekulativní poetika nebo filozofie Donny Haraway a Isabelly Stengers.

Armen Avanessian (*1973) je rakouský filozof, politický a literární teoretik. Učil na Svobodné univerzitě v Berlíně. S teoretikem Robertem Mackayem editoval sborník akceleracionistických textů #Accelerate a je spoluautorem filmu Hyperstition o proměnách pojetí času. Avanessian je také aktivní na scéně současného umění, kromě vlastní tvorby pravidelně přispívá do časopisu Spike nebo DIS. Jeho poslední kniha Miamification vyšla v roce 2017.

Přestože jsou to velmi rozdílné přístupy, mají společné to, že se vymezují proti filozofii posledních 200, 250 let. Moderní filozofie, která začíná s Immanuelem Kantem na konci 18. století, je filozofie kritická. Zkouší vysvětlit, jak funguje rozum, přijít na jeho hranice a vykolíkovat jakési bezpečné teritorium, ve kterém se může myšlení pohybovat. Jenže dnes žijeme ve společnosti, která je prodchnutá technologickou změnou, a hranice tohoto bezpečného prostoru se začínají bortit. Proto je potřeba spekulovat, dívat se za hranice prozkoumaného území. Nejen si představovat nové budoucnosti, ale nové budoucnosti promýšlet a plánovat, jak by se daly uskutečnit nebo jakou praxí se jim přiblížit.

Jak se to podle vás daří?

Já si hlavně myslím, že spekulace není jen filozofie, ale obecnější společenská změna. Týká se toho, jak přemýšlíme o technologii nebo jak přistupujeme ke geologii. Třeba známý termín antropocén, který označuje novou geologickou epochu definovanou lidskou činností, je také spekulativní. Zdá se mi, že se ptáte na konkrétní řešení, ale mě víc zajímá, jak z nového úhlu nahlédnout věci, co leží před námi. Když si vezmete antropocén, kapitalocén nebo holocén, nejsou to koncepty, které by šly vymyslet klasickou cestou. Nestojí na pozorování toho, co se děje teď a tady, nesáhneme si na ně. Jsou výsledkem úplně jiného způsobu dělání vědy, sbírání informací a vytváření znalostí. Díky nim si představujeme, jaká by budoucnost mohla být. Takže sice jde říct, že spekulativní filozofie nepřinesla řešení světových problémů, ale zároveň způsobila obrovskou reorientaci v aktivismu, politické teorii i intelektuálním životě.

Jste tedy ohledně budoucnosti optimističtější?

Za poslední čtyři roky se věci bohužel o hodně zhoršily. Na druhou stranu ale problémy vidíme zřetelněji a máme nástroje, kterými je můžeme vyřešit. Technologický a vědecký pokrok může posloužit tomu, abychom  společnost zásadně proměnili, nebo dokonce přešli v nějaké postkapitalistické zřízení. A to je mimochodem i jeden z cílů akceleracionismu. Dost možná ale už žijeme ve společnosti, které nevládne kapitalistická ekonomika v tradičním smyslu. Jsou určité důvody, proč být optimistou, ale zároveň jsou problémy čím dál extrémnější. Ale je to také příležitost k opravdové, systémové změně.

Zdá se mi, že k tomu bude potřeba širší společenská shoda. V rozhovoru pro Spike Art Magazine říkáte: „Není to o tom, abychom si plevelili mozky abstraktními myšlenkami.“ Nejsou ale spekulace a akceleracionismus velmi abstraktní věci? Jak přiblížit tyto myšlenky veřejnosti?

Akceleracionismus samozřejmě má abstraktní rozměr, a to hlavně proto, že kapitalismus sám je vysoce abstraktní jev, se kterým nejde nic dělat jen malými lokálními změnami. Automatizace, robotizace nebo klimatická změna jsou ve své podstatě velmi abstraktní věci a budeme je muset vyřešit na globální úrovni. A k tomu budeme potřebovat také abstraktní myšlení. Ale souhlasím, že akademický žargon je obecně řečeno dost nesrozumitelný a odtržený od reality a konkrétních příkladů. Akceleracionistická témata – automatizaci, základní nepodmíněný příjem – jde ale rozvíjet na velmi hmatatelných otázkách.

Proč stále pracujeme tak dlouho? Proč nám sociálnědemokratické strany pořád slibují plnou zaměstnanost, když víme, že kvůli robotizaci a digitalizaci už některé druhy práce vůbec nebudou potřeba? Lidé se už teď bojí, že budou nadbyteční, mají strach a vztek a částečně to může i za vzestup krajně pravicových stran. Proč někdo nevolá  po 30-, 20hodinovém pracovním týdnu? Automatizace nám přitom může přinést víc volného času mimo továrny a kanceláře. Proč nemáme nepodmíněný základní příjem, který by podle některých dokonce ekonomice pomohl? Místo toho cítíme víc a víc úzkosti ze všech stran – budu schopný zaplatit nájem? Budu moci splatit své studentské půjčky? To jsou konkrétní příklady, ale aby se nám povedla skutečná změna, budeme potřebovat nejen politickou vůli, ale také velmi abstraktní teoretické nástroje.

Ve stejném rozhovoru mluvíte o „finančním feudalismu, ve kterém se volby konají v postdemokratickém stylu“. To mě zaujalo. Můžete vysvětlit, co jste tím myslel?

Nejsem první, kdo o těchto věcech mluví, termín postdemokracie vymyslel sociolog Colin Crouch. Samozřejmě, že žijeme v demokraciích a máme volby, jenže spousta politických rozhodnutí se děje bez demokratické legitimity, například ve světových ekonomických organizacích. Podívejte se na řecké volby a úsporná opatření, která byla Řekům víceméně vnucena. Proto si myslím, že v postdemokracii už žijeme. Zároveň se zdá, že kapitalismus, na který jsme byli zvyklí, už nefunguje.

„Dívat se na realitu ne-lidskýma očima může pomoct chápat dnešní problémy,“ říká filozof Janoščík

03292385.jpeg

„Filozofie se stala nesrozumitelnou, akademickou, odtrženou od reality – my se snažíme vystoupit ven, abychom prezentovali aktuální problémy,“ říká Václav Janoščík o nové knize Mysl v terénu. Společně s Lukášem Likavčanem a Jiřím Růžičkou uvedli poprvé v českém překladu aktuální filozofické texty, které se snaží nahlédnout současný svět jiným způsobem.

Místo něj máme ekonomiku, která vytváří nadhodnotu skrze finanční spekulace. Tento finanční feudalismus už není o skutečných výrobcích, ale o algoritmických obchodech, obchodech algoritmů s algoritmy a finančních derivátech. Proto jsem se spekulativně zamyslel a zeptal se sám sebe, jestli už náhodou nežijeme v postkapitalistické společnosti, v jakémsi finančním neofeudalismu. Zajímavé taky je, že když se podíváte na ty nejdůležitější ekonomické hráče – Facebook, Amazon, Google –, tak všechny žene touha po monopolu. Nemusí vydělávat peníze, důvěra v ně stojí na víře, že nakonec budou ve svém oboru jediní. Facebook prostě musí být jen jeden, protože jinak přestává plnit svoji funkci. Takový Uber stále není ziskový, ale jeho hodnota na akciovém trhu roste výš a výš. Je za tím slib, že jednou vytlačí všechny ostatní. To už není situace, která by odpovídala duchu kapitalismu, není o konkurenci, ale stojí na monopolech. Pointa spekulativního přemýšlení je pak následující: pokud tyto věci nazveme postkapitalismem, finančním feudalismem, nemůžeme se díky tomu podívat na svět jinýma očima? Pochopit ho lépe, přesněji zaměřit náš pohled a proti problémům pak efektivněji bojovat? Úkolem teorie by mělo být také vymýšlení konceptů, díky kterým svět uvidíme zřetelněji.

Budu vás citovat do třetice. „Sledujeme zastarávání starých modelů. Institucionalizovaná politika, iluze, že můžeme psát teoretické a politické texty, které pak mají nějaký dopad, nic z toho už není produktivní.“ Co tedy mají teoretici, intelektuálové dělat, když instituce už nefungují?

V tom rozhovoru jsem se snažil vysvětlit, že mně osobně už nálepka „teoretik“ nestačí. Nechci jen někam chodit, dávat přednášky a doufat, že moje úžasné myšlenky nebo texty ovlivní chování ostatních. Vůči tradičnímu pojetí teoretické práce jsem velmi skeptický. K tomu citátu. Dnes bych řekl, že to je sice pravda, ale rozhodně nechci tvrdit, že instituce prostě nefungují. Naopak, celé je to o nich. Musíme se ale ptát, které instituce potřebujeme a jak je proměnit tak, aby byly pro rychle se měnící společnost relevantní. Politické a kulturní instituce totiž stále fungují na myšlenkách z minulého, občas i předminulého století a pro pochopení současných problémů nejsou vybaveny. Ve Vídni mě během studia politické teorie naučili, jak zabránit nástupu Hitlera, ale na finanční feudalismus nebo kapitalismus platforem mě nepřipravili nijak. A to platí pro většinu lidí na levici. Potřebujeme jiné instituce, ale také jiné teorie, které nám ukážou, jak být politicky efektivní. Technologičtí nadšenci moc levici nefandí a lidé nalevo obecně nevědí o technologiích dost.

Akceleracionismus stojí na přesvědčení, že technologický vývoj je potřeba uspíšit a využít k radikální společenské proměně. K tradičním tématům akceleracionistů tak patří automatizace nebo nepodmíněný základní příjem. Má levicové i pravicové odnože, k nejvýznamnějším představitelům patří filozofové Ray Brassier nebo Nick Land.

Spekulativní realismus je proud v současné filozofii, který se vymezuje proti myšlenkovému dědictví Immanuela Kanta. Spekulativní realisté kritizují tzv. korelacionismus, podle kterého nejde oddělit myšlení a bytí, jako přiliš antropocentrický přístup. Teoretické práce a umělecká díla hlásící se ke spekulativnímu realismu tak často kladou důraz na nelidské jevy nebo neživou přírodu.

Pohybujete se také na scéně současného umění. Jak do přemýšlení o dnešních problémech zapadá spolupráce mezi umělci a teoretiky?
Já jsem obecně vůči umění a umělcům skeptický. Zajímá mě umělecká scéna, její mechanismy, její ekonomika. Samozřejmě mě zajímají i jednotliví umělci, ale víc než jejich práce sleduji, jak pracují. Co se týče kolaborace, nejplodnější mi přijde spolupráce s lidmi, jejichž praxe je zásadně odlišná od mé. Chci se vyhnout schématům, zajetým kolejím. 90 % spolupráce mezi umělcem a teoretikem končí katalogovým textem. Umělec má výstavu, galerie potřebuje zvýšit svou symbolickou hodnotu, a tak přijde politický teoretik a vysvětlí, v čem je umělcova práce politicky revoluční, vysoce subverzivní a jak rafinovaně kritizuje kapitalismus. Já tohle rozdělení roli na praktika a teoretika neberu. Víc mě zajímá, řekněme, vzájemné odcizení.

Nechci hledat styčné plochy, ale naopak spor, chci, abychom na závěr došli k něčemu úplně jinému, než jsme si na začátku řekli. Líbí se mi práce italského politologa Roberta Esposita. Ten si všímá, že slovo komunita i komunikace mají v základu pojem munus. Munus ale neznamená, co bychom intuitivně hádali – tedy něco společného –, ale označuje nedostatek, propast, kterou musíme překonat. Mě zajímá vzájemné neporozumění, frustrace. Díky takové kolaboraci pak můžeme změnit způsob, jakým pracujeme. Můžu se pak od umělců nejen něco naučit, ale taky přehodnotit, jak přemýšlím nad teorií. Spolupráce s umělci mě přinutila psát dost jiné texty, než které bych psal jako akademik, a sám jsem začal umělecké projekty připravovat. Nechci jen přijít a říct „Tak, pánové a dámy, takhle to funguje a já vám vysvětlím, co to vlastně jako umělci děláte“, ale otočit to.

V téhle souvislosti chci mluvit o vaší knize Miamification, kde vzpomínáte na svůj pobyt v Miami a zároveň filozofujete. Proč jste zvolil takto neortodoxní přístup?

Ameriku mám rád a pokaždé, když ji navštívím, píšu. V Miami jsem si začal psát malý deník, protože jsem se snažil to podivné město pochopit. Po pár dnech mi došlo, že by z toho mohla být kniha. Chtěl jsem napsat knihu, co nebude v běžném akademickém stylu, ale naopak neučesaná, se silným důrazem na autorství. Chtěl jsem zjistit víc o tom, jak se vlastně objevují myšlenky, co nás v jakých situacích napadá, a ukázat, jak se při konkrétních a běžných činnostech, jako je lelkování na pláži, objevuje abstraktní uvažování. Všichni jsme totiž plní filozofických konceptů a otázka je jen, jak moc jsme si toho vědomí.

V první kapitole se prolíná popis pláže s analýzou sci-fi filmu Minority Report. Tím se dostáváme k tématu časové komplexity, o kterém jste napsal článek s filozofem Suhailem Malikem. Tvrdíte, že se proměnilo naše vnímání času a současnost je čím dál víc ovlivňována budoucností. Jak k této proměně došlo?

Představa, že žijeme v jiném čase, je klíčovou myšlenkou Miamification. Nemyslím tím jen to, že věci se prostě mění a dnešek je tak jiný než včerejšek, ale že náš čas je ve filozofickém, ontologickém smyslu nový. Moje hypotéza je, že se směr času změnil. Byli jsme zvyklí žít chronologicky, v klasickém schématu minulost–přítomnost–budoucnost, jenže já mám pocit, že budoucnost, respektive představy o ní, dnes čím dál víc ovládají a ovlivňují naši přítomnost. Finanční deriváty by byly jeden příklad, v knize jsem ale analyzoval hlavně prediktivní systémy – třeba prediktivní válku, postavenou na algoritmickém odhadování budoucnosti, ale taky predikované osobnosti. Tak sociologové popisují stav, kdy algoritmy ví, co budeme chtít, než si to sami uvědomíme. Doporučují, a dokonce nám přímo posílají věci předtím, než po nich začneme toužit. Tyto algoritmy nás dost možná znají lépe než my sami, znají budoucnost. Dalším příkladem jsou prediktivní policejní systémy. Analyzoval jsem je podle filmu Minority Report, který vychází ze sci-fi povídky Phillipa K. Dicka z 50. let. Jenže ona to už jen sci-fi fantazie není. Ve světě Minority Report dokážou předpovědět zločiny ještě dřív, než se stanou, ve společnosti ve filmu se díky tomu nevraždí. Jenže policie v ní zavírá lidi, aniž by něco udělali, jen na základě předpovědi.

Když to posunu do abstraktní roviny, začíná se tak míchat budoucí přítomností a přítomnou budoucností. Přítomnou budoucností myslím naše představy o tom, jak si dnes myslíme, že budoucnost bude vypadat, budoucí přítomností zase to, jak pak skutečně vypadá. Problém s algoritmickým předpovídáním je, že se rozdíl mezi těmito dvěma pojmy smazává. Ztrácíme možnost rozhodnout se, v jaké budoucnosti chceme žít. Nemůžeme si vybrat, jestli spáchat, nebo nepáchat zločin, protože nás stejně uvězní. A nejenže ztrácíme možnost budoucnost ovlivnit, ale začínáme se dusit i v přítomnosti, zužuje se prostor pro naše jednání. Všechno dohromady jsou to indicie, že skutečně žijeme v hodně odlišném časovém režimu, jehož hybnou silou není přítomnost, ale budoucnost. Jako lidé jsme zvyklí chápat realitu z přítomnosti, jenže dnes žijeme ve velmi komplexní společnosti plné technologií. Automatizace, algoritmy, počítače mají velmi odlišnou temporalitu a dnes už nejsme jediní, kdo svět ovládá. Přináší to s sebou frustraci a podráždění. Dlouhou dobu jsme si mysleli, že jsme jediní.

Všechno ale není negativní, třeba prediktivní medicína je rozhodně přínosná. Jenže v politické sféře je čím dál víc vidět, že jsme se jako jednotlivci i společnost nenaučili s touto novou temporalitou pracovat. Stále děláme politiku podle starých příruček. Skandál a traumata okolo Cambridge Analyticy a Facebooku poukazují na nedostatek znalostí a abstraktního myšlení ve veřejném životě. Ukazuje se, že už nemůžeme dělat demokracii, jako jsme dělali v minulosti, protože ji zásadně ovlivňují technologie. Přesto se tváříme, jako že je zase 19. století a na vynález elektřiny se stále čeká.

„Hodnota člověka není výše mzdy,“ říká politolog Nick Srnicek

Nick Srnicek

Politolog Nick Srnicek na sebe poprvé výrazně upozornil v roce 2013, když spolu s kolegou Alexem Williamsem publikovali Akceleracionistický manifest. V něm nastínili vizi budoucnosti, kde mají lidé díky nepodmíněnému základnímu přijmu spoustu volného času a práci za ně dělají roboti. Srnicek od té doby patří k nejvlivnějším levicovým akademikům. „Musíme se ptát: naplnil kapitalismus svoji historickou úlohu? Já myslím, že bychom se měli poohlížet po něčem dalším,“ poodhaluje svoji vizi budoucnosti, kdy se podle jeho slov musí zásadně změnit náš přístup k práci. Měli bychom pracovat méně a mít víc času na vlastní život.

Stala se podobně dramatická změna už někdy v minulosti?

Řekl bych, že všechny zásadní technologické vynálezy a proměny měly velký dopad na vnímání času. Rádio a televize proměnily to, jak chápeme synchronicitu a rychlost konzumace informací. V 19. století si lidé mysleli, že zemřou, když vlak pojede rychleji než dvacet kilometrů za hodinu. O pár let později železnice proměnila celou společnost. Technologické a kulturní transformace jsou vždy navázané na ideologické změny a vnímání časoprostoru. Přesto si myslím, že digitalizace je zásadnější změna, významná podobně, jako byl vynález knihtisku, nebo dokonce vznik jazyka.

Nedávno jsem četl článek o Solarpunku, hodně se mluví o xenofeminismu. Zdá se mi, že spekulativní hnutí stále přináší spoustu nových proudů. Prozradíte nám, jaká je ta nejzajímavější věc, která nás teprve čeká?

S kolegyní Mahan Moalemi připravujeme knihu o etnofuturismu. Po spekulativním realismu, akceleracionismu a xenofeminismu je čas na etnické otázky. Kniha bude o proudech, jako je afrofuturismus, blackelerace, sinofuturismus a dalších. Je zajímavé sledovat, jak se myšlenky o budoucnosti, o časovosti probírají jinde než na Západě. Futurismus se řeší v Číně, na Blízkém východě. V knize se tyto proudy snažíme zasadit do kontextu už existujících teorií a konceptuálně je uchopit. Takže co se budoucnosti týče, vsázím na etnofuturismus.

Při loučení filozof Armen Avanessian zažertoval: „Doufám, že si váš pořad poslechne hodně lidí a mě pak pozvou na přednášku!“ Pusťte si audioverzi příspěvku se současným rakouským myslitelem a třeba se jeho přání vyplní.

Otevřené hlavy je podcastová série rozhovorů s předními intelektuály. Její druhou sérii Radio Wave vysílá každý čtvrtek od 15:00. Přihlaste se k odběru podcastu na wave.cz/podcasty.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.