Film Ostrým nožom je otcovské drama vystavěné kolem nepotrestané vraždy
Vítězný snímek Febiofestu vstupuje do kin. Slovensko-český film Ostrým nožom vznikl podle skutečného případu.
Psal se 4. listopad roku 2005, když byla v Bratislavě na Tyršově nábřeží bandou neonacistů přepadena skupinka mladých lidí a jeden z nich, jednadvacetiletý univerzitní student Daniel Tupý, byl ubodán k smrti. Událost, která otřásla slovenskou společností, je dodnes zastřena trpkostí, neboť strůjci brutální vraždy nebyli potrestáni. Skutečnost, že okolnosti smrti Daniela Tupého dodnes zůstávají neobjasněné, byla jednou z pohnutek, proč se mladý slovenský režisér Teodor Kuhn rozhodl natočit snímek, jenž tuto neblahou příhodu tematizuje. Podle jeho vlastních slov to dokonce bral jako povinnost. Se zavražděným mladíkem totiž Teodora Kuhna pojí generační spřízněnost, ale i fakt, že s partou svých kamarádů denně skejtoval jen pár desítek metrů od místa na dunajském nábřeží, kde se vražedný incident udál.
Neštěstí otce, který věděl víc, než se odhodlal říct
Pro příběh o brutálním zločinu se nabízelo několik možností zpracování – ať už forma sociálně-kritického dramatu, spektakulárního, akcemi nabitého thrilleru či procedurálního krimi. Tvůrci se však rozhodli pro civilnost a jako protagonistu snímku si tak nezvolili oběť útoku, ani jeho strůjce či vyšetřovatele, ale otce zavražděného. Díky tomu se jejich počin stal komorním dramatem muže sžíraného vlastními výčitkami svědomí, že nebyl lepším rodičem a ochráncem, muže rozhořčeného nečinností policie a neschopností soudního aparátu vrahy potrestat a celkově zdrceného neštěstím, jež radikálně zasáhlo vztahy uvnitř jeho rodiny.
O čí půjde příběh, nám ostatně prozrazuje již úvodní scéna, při níž pozorujeme do stropu prázdně hledícího otce, jehož noční bdění na lůžku rázem vytrhnou blikající světla policejních majáků před domem. Muž jde okamžitě zkontrolovat dětský pokoj, jehož otevřenými dveřmi vidí prázdnou postel. Jeho starostlivý pohled automaticky zamíří na telefonní sluchátko domovního zvonku. Ten je v detailním záběru důmyslně komponován vedle zrcadlového odrazu oné rozestlané postele nepřítomného potomka, na níž je subtilně znovu upozorněno přeostřením objektivu. Na rozdíl od přicházející manželky se otec netváří překvapeně, když se zvonek rozezní a ve dveřích stanou policisté s oznámením o smrti jejich syna Davida. Otec Ľudo zde stojí s prázdným výrazem člověka stále zaskočeného nějakým nedávným incidentem. Člověka, který ví víc než ostatní, ale hanbí se o tom promluvit.
Ľudo Benko je od začátku exponován jako navenek tvrdý chlap, který před okolím skrývá své emoce. Je přísný na své děti, zejména na staršího syna Davida, a svou lásku k nim programově schovává za chladným výrazem – jako například slzy dojetí u synova stužkovacího večírku. Vzhledem k perspektivě otce, kterou film primárně nahlížíme, a vzhledem k jeho citovému nastavení, se tak další jednání logicky odehrává v intencích tlumených emocí: identifikování těla, srozumění mladší dcery Janky o Davidově smrti, jeho pohřeb – vše sledujeme z určitého odstupu člověka, který se dlouho brání dát naplno průchod tomu, co skutečně cítí.
V pasti vlastních emocí
Od začátku je to tedy cíleně otec, skrze kterého filtrujeme veškeré dění, jsou to jeho emoce, které prožíváme, a situace, s nimiž se ztotožňujeme. Fokus je jasný, neodbíháme tu a tam, a proto v nás postupně roste napětí z pocitu bezpráví a zoufalosti, kterou otec prožívá, když chce napravit své prvotní rodičovské selhání a když mu téměř nikdo nechce pomoci. S jeho urputnými snahami přímo úměrně roste psychický nátlak na rodinu, neboť čím víc do případu šťourá a snaží se vyšetřování pohánět vpřed, tím víc ohrožuje své blízké.
Nepřetržitý dojem otcova bytí v pasti konstantně evokuje promyšlená mizanscéna filmu – chladný urbanismus míst, ve kterých se s postavami pohybujeme. Kuhnovo zaujetí estetikou odosobněných, studených betonových monster bylo zřetelné již v jeho krátkých studentských dílech a zde ji společně s kameramankou Denisou Buranovou povyšuje do dalšího levelu. Bratislava je městskou džunglí s budovami působícími dojmem složitých kvádrových skládaček vytvářejících vězeňský kolos, z něhož není úniku. V dronových záběrech spletitého labyrintu zdejších sídlišť se paneláky svíjí jako had a příhodně odráží zapeklitost případu a ztracenost otce, který se skličující situaci navzdory odmítá vzdát. Studené tóny obrazu korespondují s opakujícím se vizuálním motivem chladné řeky Dunaj, která byla jediným očitým, tichým svědkem propíraného zločinu. V jejích vlnách zhasíná nedopalek Davidovy cigarety stejně rychle, jako zhasíná světlo v duši jeho umírajícího těla.
Katarze v bouři za zdmi soudní síně
Pokud si odmyslíme poněkud na efekt použitou titulní píseň Dunaj od Jany Kirschner, jež se ve filmu naplno rozezní po první třetině děje a jeho komorní koncept na chvíli rozbije v tezovitý klip, tak můžeme říci, že se tvůrcům úspěšně daří držet vytyčené civilnosti. Na emocionální pilu netlačí ani v závěru, který – vzhledem k faktům případu, jímž se tvůrci inspirovali – zdaleka nenabízí takovou katarzi, jakou by si diváci přáli. Kapky intenzivního deště dopadající na střechu soudu, a ruchy bouře, která se zda zdmi budovy odehrává během finálního přelíčení, asi nejefektivněji odráží to, co prožívá nejen protagonista, ale každý z nás.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
