Fillovy boje a zápasy

2. srpen 2002

Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích připravila pro svou letní sezónu, prodlouženou v tomto případě do konce září, výstavu nad jiné záslužnou. Dílo malíře a sochaře Emila Filly jako by stále čekalo na důkladné "polistopadové" zhodnocení, takže dnešní mladá generace je zatím odsouzena k dosti zploštělému, ne-li čítankovému obrazu tohoto klasika české moderny.

Jakousi záplatou na ono chatrné povědomí, či snad závdavkem na budoucí velkorysou retrospektivu, je připomenutí Fillovy sochařské (částečně rovněž malířské, tematicky analogické) tvorby druhé poloviny 30. let, kurátorsky připravené Jaromírem Zeminou.

Výstava v sobě zahrnuje dva okruhy Fillovy tvorby. Prvním jsou ženské hlavy a akty z poloviny 30. let, jež s sebou nesou nejodvážnější tvaroslovné deformace, jaké lze do té doby v českém umění zaznamenat. Po vzoru tehdejšího uměleckého vývoje Pabla Picassa proměňuje Filla figuru ve výrazový - napůl architektonický, napůl organický - novotvar, odrážející navíc autorův psychický stav. Výsledek asociuje (neboť je jí i podmíněn) souvztažnost s dobově adorovaným "primitivním" uměním.

Fillova grafika

Fillovy bronzové plastiky z dalšího - pro vývoj jeho tvorby myšlenkově zlomového - období jsou sochařskou obměnou témat z jeho paralelně vznikajícího obrazového cyklu Boje a zápasy, inspirovaného řeckou mytologií a povýtce alegoricky zpodobňujícího zápas dobra se zlem skrze tvarově kompoziční variace soubojů Herakla či Thesea s mytologickými zvířaty. V maximálně dramatických výjevech je zde kubistické tvarosloví navráceno expresivnímu až expresionistickému vyjádření obohacenému o zjevně fantazijní, až surreálnou složku. Pro Fillu typická racionálně organizující vůle předává tvůrčí prostor vlastním instinktům a emocím, projevujícím se spontánním hnětením tvaru.

Epilogem výstavy jsou pak monumentalizující plátna, zachycující souboje samotných zvířat, jakožto podobenství o fatální protikladnosti mírumilovnosti a krvelačnosti. Stísněná dobová atmosféra, podmíněná metastázami fašismu hrozícího Evropě, podněcovala Fillu k adresně významové parafrázi "barbarské" formy. Ta ostatně odpovídala i úkolu, který si umělec předtím vytyčil - vyrovnat se se soudobou krizí výtvarné obsahovosti a monumentality heroicky individuálním, patetickým činem, navrácením k "elementárním kořenům tvorby", jež jako výsostný znalec a vykladač historie umění a zanícený sběratel nalezl v rané románské plastice, figurálních projevech renesančního kovolijectví, stejně jako v dávné skytské kultuře.

Emil Filla: Čtenář Dostojevského
autor: Jaroslav Vanča
Spustit audio