Filip Topol: Mně 13. Raná autobiografická próza frontmana Psích vojáků

Sdělit vo sobě každou podrobnost

Filip Topol, zpěvák a pianista kultovní kapely Psí vojáci, si píše deník. Jeho alter ego Patrik podává bezprostřední, čirý a krutě upřímný záznam o světě a životě uprostřed společenského marasmu, jak je vnímal a prociťoval autor ve třinácti letech.

Setkávání s přáteli. První zkušenosti s alkoholem. První umělecké pokusy v kontextu společenské blátivosti konce 70. let. Nekompromisní a osobitý vstup na uměleckou scénu českého undergroundu.

V textu se objevuje na čtyřicet reálných postav, které jsou kvůli obavám, že se některá kopie může dostat do rukou StB, ukryti za iniciálami či pseudonymy. Některé dokážeme lehce identifikovat, například Jáchyma Topola poznáváme jako Patrikova bratra Josefa.

Chci něco udělat, aby po mně něco zůstalo

Na okraji líčení každodennosti se Patrik snaží potvrdit a definovat vlastní životní směřování. Cítí vnitřní přetlak a potřeby tvořit. To je s ohledem na uměleckou práci dědečka spisovatele Karla Schulze, tatínka dramatika Josefa Topola i bratra Jáchyma Topola nutně přítomné v autorově DNA. Absolutní dětsky křehký a čistě upřímný záznam každodenního žití v centru Prahy je mimořádně působivý. V kontrastu neustálého monitorování StB a touhy uchovat si vnitřní svobodu a svobodu tvořit.

Chci jen říct, že tady to bude psaný podle úplný pravdy, co jsem prožil.

Formativní věk třinácti let byl u Filipa Topola určující pro jeho uměleckou dráhu. Právě v necelých třinácti letech vystoupil sólově na Hrádečku u Václava Havla v úvodu legendárního koncertu Plastic People of the Universe Pašijové hry velikonoční roku 1978. Hrál tehdy písně na texty svého bratra Jáchyma. A téhož roku se spolužáky založili legendární skupinu Psí vojáci, se kterou hrál celý život. Naposledy 25. května 2013 v Amsterdamu, šest dní před svým předčasným odchodem.