Figarova svatba v Divadle Pod Palmovkou

7. únor 2002

Jen se stálou připomínkou historických okolností si dnes dokážeme představit, proč byl kolem uvedení Beaumarchaisovy Figarovy svatby před více než dvěma sty lety takový rozruch a s ním spojené zákazy a obviňování z nepřípustné frivolnosti. Hra měla premiéru deset let před Francouzskou revolucí a z horizontu současného divadla, ve kterém je dovoleno téměř vše, pozbývá Beaumarchaisova veselohra jak společenský, tak morální osten.

Režiséru Ivanu Rajmontovi a dramaturgovi Martinu Velíškovi, kteří český překlad Karla Krause upravili a pro inscenaci připravili , slouží ke cti, že ho hře nechtěli vracet a přidávat koření lechtivosti ani postavám, ani situacím. V českém divadle se tak, bohužel, často děje: příkladem téměř odstrašujícím je koneckonců Goldoniho Sluha dvou pánů v Národním právě v Rajmontově režii.

Logo

Pod Palmovkou se většinou úspěšně podařilo - při zachování základního odstupu - zbavit postavy znehybňujících stavovských rozdílů, aniž by byl přitom zesměšněn jejich aristokratický původ. Odstup hlavních postav od jejich společenských rolí zůstává v klasickém rámci součástí jemně ironického rozdvojení, které vycítíme i z některých replik určených obecenstvu...

Příběh o důmyslně zachráněné ctnosti se odehrává na střízlivé scéně - střídmé interiéry vystřídá teprve v závěru rozmáchlá alej holých kaštanů na pozadí jednoho trojrozměrného stromu. Dvojice sluhů a pánů jsou pojednány zvláštním způsobem: snad pro zamýšlené narušení stavovských rozdílů jsou si hrabě Almaviva (Ivan Jiřík) i Figaro (Aleš Procházka) typově hodně podobní. Z hereckého umění toho předvádí více představitel Figara. Že je Figaro typický smolař, v tom nás utvrdí nejen dojemný autobiografický monolog, ale i Procházkův zvláštní provinilý pohled ve tváři, který jako by přímo přitahoval další facky osudu sám od sebe. Jiříkův Almaviva je možná trochu víc, než je zdrávo, studený intelektuál - není nám dost dobře jasné, proč tak umíněně trvá na obnově starobylého obyčeje práva první noci. Jen proto, že si to usmyslil?! Snad i tak je to možné. Chyba rozhodně není v (nestárnoucí) představitelce upovídaných naivek Miroslavě Pleštilové. Opravdovým zážitkem je však sledovat Hraběnku v podání Hany Seidlové. Exaltovaný hlas i gesta raněné labutě, neodolatelně naivní repliky nepraktické šlechtičny, trestuhodně zanedbávané urozeným chotěm, to vše jen potvrzuje nevšední komický talent. Výrazné herecké prostředky, které Seidlová užívá, se dokonale zúročí v závěrečné scéně, kdy si služka a paní vymění své role a neodolatelně navzájem napodobují své chování.

Logo

Beaumarchaisova komedie v režii Ivana Rajmonta dopadla dobře: při závěrečné děkovačce sedí herci před oponou jako na svatební fotografii... A je dobře, že konstatování o šťastném rozuzlení se dá vztáhnout na celou inscenaci i v širším slova smyslu.

autor: Josef Mlejnek
Spustit audio