Fibich, Janáček, Suchoň. Závěrečný koncert Pražského jara se ponese v duchu vzniku Československé republiky

1. červen 2018

Letošní závěrečný koncert 73. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je dramaturgicky sestaven z hudby tří významných národních skladatelů.

Ti v symbolické rovině představují tři země, ze kterých spojením v roce 1918 vznikla Československá republika: Zdeněk Fibich – Leoš Janáček – Eugen Suchoň, Čechy – Morava – Slovensko.

Přímý přenos závěrečného koncertu 73. ročníku mezinárodního hudebního festivalu z Obecního domu
Sólista Jan Vacík (tenor)
Zpívá Slovenský filharmonický sbor, sbormistr Jozef Chabroň
Hraje Slovenská filharmonie, řídí James Judd
Zdeněk Fibich: Komenský. Slavnostní předehra op. 34
Eugen Suchoň: Žalm zeme podkarpatskej op. 12
Leoš Janáček: Sinfonietta
Uvádí Eva Hazdrová-Kopecká.

Hudební dílo skladatele Zdeňka Fibicha (1850-1900), jehož jméno spolu s Antonínem Dvořákem a Bedřichem Smetanou vytváří v encyklopedických heslech trojici národních klasiků, stále čeká na své plné kvalitativní docenění. Zejména u nás.

Logo

Ve světě je naopak Fibichova hudba daleko více interpretačně reflektována, ať již v koncertním provozu, anebo v nahrávacích studiích. Ale i u nás se už objevili první vlaštovky v podobě nových nahrávek orchestrálních skladeb anebo v uvedení skladatelova operního epilogu Pád Arkuna.

Závěrečný koncert Pražského jara otevře Fibichova Slavnostní předehra Komenský, op. 34 vytvořená v roce 1892 k 300. výročí narození „učitele národů“ Jana Ámose Komenského, ale také i jako skladatelovo poděkování za své zvolení do České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

Moravský velikán Leoš Janáček (1854-1928), jehož naprosto svérázná a originální hudba se stala součástí světového repertoáru komorního, orchestrálního a divadelního, vytváří svým dílem rovněž i pozoruhodnou uměleckou „spojnici“ mezi českou a slovenskou hudbou přelomu 19. a 20. století.

Leoš Janáček

Velmi ctil dílo Antonína Dvořáka, které mu v začátcích zjevně bylo velkým inspiračním zdrojem melodickým i formálním, ale současně se intenzivně zabýval studiem moravské lidové hudby, která mu otevřela novou a jedinečnou tvůrčí cestu.

Poslední skladbou, která zazní na letošním 73. ročníku festivalu Pražské jaro, bude asi nejznámější a nejhranější Janáčkova orchestrální skladba z pozdního tvůrčího období – Symfonieta. Dílo vzniklo na jaře roku 1926 a bezprostředním podnětem k jejímu vytvoření byla Janáčkova návštěva jihočeského Písku, kde skladatel zcela náhodně zaslechl slavnostní fanfáry vytrubované vojáky v historických uniformách. Symfonieta prvně zazněla 26. června 1926 pod taktovku Václava Talicha jako součást oslav VII. Všesokolského sletu.

Kořeny slovenské národní hudby sahají velmi hluboko do historie a její první výraznější formování lze zaznamenat přibližně od počátku 19. století. Skladatel Eugen Suchoň (1908-1993) je považovaný nejenom za zakladatele slovenské moderní hudby, ale za autora prvních slovenských národních oper Krútňava a Svätopluk (jakýsi protipól ke Smetanově Libuši; po rozdělení Československa v roce 1992 se královské fanfáry ze Svätopluka staly fanfárami prezidenta Slovenské republiky). Podobně jako Janáček věnoval Suchoň mimořádnou pozornost slovenské lidové hudbě, z níž ve své tvorbě hojně vycházel.

Logo

Kantáta Žalm zeme podkarpatskej pro tenor, smíšený sbor a orchestr, op. 12 vznikla v roce 1937. Podnět k jejímu vytvoření nalezl Suchoň ve sbírce básní Vítr z Polonin českého básníka Jaroslava Zatloukala (1905-1958). Poslední báseň, Podkarpatský žalm, který si skladatel přeložil do slovenštiny, vyjadřoval to, co Suchoň cítil ve vztahu k Slovensku v těžké době na sklonku 30. let minulého století. Dílo prvně zaznělo v březnu 1938 a velký úspěch a ocenění získalo při uvedení na Pražském jaru v roce 1948.

Spustit audio

Související

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.