Festivalová kina si stavíme sami, baví mě zabydlovat opuštěné lázeňské domy, říká ředitelka Marienbad Film Festivalu Zuzana Stejskalová
Dětství prožila v Mariánských Lázních v domě, kde Richard Wagner sbíral inspiraci pro operu Lohengrin. Architekturu studovala v Praze a v Miláně, češtinu učila v Pensylvánii a teď se vrací ke kořenům: posledních sedm let v Mariánkách objevuje pozapomenutá místa a pořádá v nich festival experimentálního filmu Marienbad Film Festival. Hostem Ondřeje Cihláře byla ve Vizitce Zuzana Stejskalová.
Pro jakou profesi se rozhodnout, když vyrůstáte v rodině plné architektů? Zuzana Stejskalová měla jasno odmala, přičemž po škole se pár let architektuře věnovala.
Jenomže pak začala zjišťovat, že tato práce ji nenaplňuje, a když ji kamarád – filmový producent, s nímž sdílela kancelář, jednoho dne oslovil, zda by mu coby řidička pomohla s přípravou filmu Petra Václava Nikdy nejsme sami, bylo jasno. „Tehdy jsme s Lubou Václavovou, Petrovou maminkou, hledaly do filmu dětské herce. Během té jízdy jsem zjistila, že existují i jiné světy než ty spojené s rekonstrukcemi a výběrem dlažby,“ vzpomíná Zuzana. Záhy pomáhala s vybudováním vršovického Kina Pilotů a tato příležitost s sebou přinesl i návrh na obnovu filmového festivalu v Mariánských Lázních.
Mysleme na paměť míst
Ani coby zakladatelka a ředitelka Marienbad Film Festivalu, akce, která se po vzoru filmu Loni v Marienbadu od francouzského režiséra Alaina Resnaise zaměřuje na experimentální snímky, ovšem Zuzana Stejskalová neztratila kontakt s architekturou: se spoluorganizátory se rozhodla, že pro účely festivalu oživí zapomenuté místní architektonické perličky.
Čtěte také
„Všechna festivalová kina si stavíme sami, mě ty prostory opuštěných lázeňských domů a sálů prostě lákají,“ konstatuje. „V Praze je zabydlování opuštěných domů běžné, ale v Mariánkách je to stále nezvyk,“ dodává s tím, že důležité je pro ni oživovat paměť míst a vracet do lidského povědomí úsilí, které minulé generace do péče o jednotlivé stavby vkládaly.
Letošní festivalový ročník se, právě s důrazem na téma paměti, odehraje v lesním mlýně, jenž byl v době socialismu přejmenovaný na Donbas. Veliký hotelový komplex s přilehlým parkem a potokem třicet let chátral a zarůstal a až omylem ho objevil stavitel Pavel Kučeravý pro potenciálního investora.
Investor utekl, stavitel dům naopak odkoupil a nyní se prostor snaží vrátit do uživatelného stavu. „Už roku 2020 jsme v Donbasu po domluvě udělali jednu projekci, letos se tam vracíme. Je to kouzelné místo s pamětí.“ Místo si oblíbili i samotní filmaři, kteří zde v rámci festivalu představují svou tvorbu. Fascinují je zejména křišťálové lustry zdobící většinu obytných místností.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Anna Beata Háblová: Víry. Románové podobenství o cestě k překonání strachu a ponížení
-
Zmizela a Strýček z nebe. Šumavské povídky Karla Klostermanna
-
Winterbergova poslední cesta. Železniční roadstory podle bestselleru Jaroslava Rudiše
-
Antonín Přidal: Výstřel a spol. Rozhlasová groteska podle filmového námětu Vladislava Vančury
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
