Festivalová kina si stavíme sami, baví mě zabydlovat opuštěné lázeňské domy, říká ředitelka Marienbad Film Festivalu Zuzana Stejskalová

Pro jakou profesi se rozhodnout, když vyrůstáte v rodině plné architektů? Zuzana Stejskalová měla jasno odmala, přičemž po škole se pár let architektuře věnovala.

Marienbad Film Festival|foto:Lucie Pumprová, Archiv Zuzany Stejskalové

Jenomže pak začala zjišťovat, že tato práce ji nenaplňuje, a když ji kamarád – filmový producent, s nímž sdílela kancelář, jednoho dne oslovil, zda by mu coby řidička pomohla s přípravou filmu Petra Václava Nikdy nejsme sami, bylo jasno. „Tehdy jsme s Lubou Václavovou, Petrovou maminkou, hledaly do filmu dětské herce. Během té jízdy jsem zjistila, že existují i jiné světy než ty spojené s rekonstrukcemi a výběrem dlažby,“ vzpomíná Zuzana. Záhy pomáhala s vybudováním vršovického Kina Pilotů a tato příležitost s sebou přinesl i návrh na obnovu filmového festivalu v Mariánských Lázních.

Mysleme na paměť míst

Ani coby zakladatelka a ředitelka Marienbad Film Festivalu, akce, která se po vzoru filmu Loni v Marienbadu od francouzského režiséra Alaina Resnaise zaměřuje na experimentální snímky, ovšem Zuzana Stejskalová neztratila kontakt s architekturou: se spoluorganizátory se rozhodla, že pro účely festivalu oživí zapomenuté místní architektonické perličky.

Čtěte také

Film není lovesong a text prostupuje obrazem. Marienbad Film Festival jde po vzniku experimentů

„Všechna festivalová kina si stavíme sami, mě ty prostory opuštěných lázeňských domů a sálů prostě lákají,“ konstatuje. „V Praze je zabydlování opuštěných domů běžné, ale v Mariánkách je to stále nezvyk,“ dodává s tím, že důležité je pro ni oživovat paměť míst a vracet do lidského povědomí úsilí, které minulé generace do péče o jednotlivé stavby vkládaly.

Letošní festivalový ročník se, právě s důrazem na téma paměti, odehraje v lesním mlýně, jenž byl v době socialismu přejmenovaný na Donbas. Veliký hotelový komplex s přilehlým parkem a potokem třicet let chátral a zarůstal a až omylem ho objevil stavitel Pavel Kučeravý pro potenciálního investora.

Investor utekl, stavitel dům naopak odkoupil a nyní se prostor snaží vrátit do uživatelného stavu. „Už roku 2020 jsme v Donbasu po domluvě udělali jednu projekci, letos se tam vracíme. Je to kouzelné místo s pamětí.“ Místo si oblíbili i samotní filmaři, kteří zde v rámci festivalu představují svou tvorbu. Fascinují je zejména křišťálové lustry zdobící většinu obytných místností.