Festivalová kina si stavíme sami, baví mě zabydlovat opuštěné lázeňské domy, říká ředitelka Marienbad Film Festivalu Zuzana Stejskalová
Dětství prožila v Mariánských Lázních v domě, kde Richard Wagner sbíral inspiraci pro operu Lohengrin. Architekturu studovala v Praze a v Miláně, češtinu učila v Pensylvánii a teď se vrací ke kořenům: posledních sedm let v Mariánkách objevuje pozapomenutá místa a pořádá v nich festival experimentálního filmu Marienbad Film Festival. Hostem Ondřeje Cihláře byla ve Vizitce Zuzana Stejskalová.
Pro jakou profesi se rozhodnout, když vyrůstáte v rodině plné architektů? Zuzana Stejskalová měla jasno odmala, přičemž po škole se pár let architektuře věnovala.
Jenomže pak začala zjišťovat, že tato práce ji nenaplňuje, a když ji kamarád – filmový producent, s nímž sdílela kancelář, jednoho dne oslovil, zda by mu coby řidička pomohla s přípravou filmu Petra Václava Nikdy nejsme sami, bylo jasno. „Tehdy jsme s Lubou Václavovou, Petrovou maminkou, hledaly do filmu dětské herce. Během té jízdy jsem zjistila, že existují i jiné světy než ty spojené s rekonstrukcemi a výběrem dlažby,“ vzpomíná Zuzana. Záhy pomáhala s vybudováním vršovického Kina Pilotů a tato příležitost s sebou přinesl i návrh na obnovu filmového festivalu v Mariánských Lázních.
Mysleme na paměť míst
Ani coby zakladatelka a ředitelka Marienbad Film Festivalu, akce, která se po vzoru filmu Loni v Marienbadu od francouzského režiséra Alaina Resnaise zaměřuje na experimentální snímky, ovšem Zuzana Stejskalová neztratila kontakt s architekturou: se spoluorganizátory se rozhodla, že pro účely festivalu oživí zapomenuté místní architektonické perličky.
Čtěte také
„Všechna festivalová kina si stavíme sami, mě ty prostory opuštěných lázeňských domů a sálů prostě lákají,“ konstatuje. „V Praze je zabydlování opuštěných domů běžné, ale v Mariánkách je to stále nezvyk,“ dodává s tím, že důležité je pro ni oživovat paměť míst a vracet do lidského povědomí úsilí, které minulé generace do péče o jednotlivé stavby vkládaly.
Letošní festivalový ročník se, právě s důrazem na téma paměti, odehraje v lesním mlýně, jenž byl v době socialismu přejmenovaný na Donbas. Veliký hotelový komplex s přilehlým parkem a potokem třicet let chátral a zarůstal a až omylem ho objevil stavitel Pavel Kučeravý pro potenciálního investora.
Investor utekl, stavitel dům naopak odkoupil a nyní se prostor snaží vrátit do uživatelného stavu. „Už roku 2020 jsme v Donbasu po domluvě udělali jednu projekci, letos se tam vracíme. Je to kouzelné místo s pamětí.“ Místo si oblíbili i samotní filmaři, kteří zde v rámci festivalu představují svou tvorbu. Fascinují je zejména křišťálové lustry zdobící většinu obytných místností.
Související
-
Potkali se u Těšína. Na festivalu Kino na hranici nabídneme Formana i Gajose, říká Martin Novosad
Postavení České televize je výjimečné, měli bychom ho chránit. Když někdo sáhne na svobodu vyrábět pořady pro menšinu, zanikne smysl kultury v médiích, říká Martin Novosad.
-
Věda je důležitá, pojďme jí naslouchat, říká Ondřej Kazík, dramaturg festivalu Academia Film Olomouc
Hora, kterou přes zimu Ondřej Kazík už pátým rokem zdolává, je složená z dokumentů. Dramaturgie olomouckého Academia Film Olomouc (AFO) totiž musí být hotová v únoru.
-
Dospíval jsem pod pyramidami, u nás mi monumenty chybí, říká scénograf a režisér Šimon Caban
Pár tahy umí načrtnout slona nebo pštrosa, daleko radši ale kreslí lidi. Původně chtěl dělat animovaný film, v polovině střední ho ale pohltilo divadlo.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.