Felix van Groeningen o filmu Belgica: Svobody je čím dál míň

03668112.png

Dva bratři a jeden hudební klub. Hudební film Belgica, oceněný v Sundance, přišel do českých kin. Přinášíme rozhovor s režisérem.

Dva bratři si založí hudební klub. Počáteční nadšení vystřídají problémy. Úspěch klubu jim začíná ruinovat životy a přístup obou bratrů se začíná lišit. Tak se dá shrnout film s poněkud zavádějícím názvem Belgica belgického režiséra Felixa van Groeningena. Ten dostal cenu za režii na letošním festivalu v Sundance, českou premiéru si odbyl v Karlových Varech a teď vstupuje do české distribuce. Ve svých nejlepších místech je Belgica obrazem neudržitelného hédonismu a toho, jak uskutečněné, úspěšné plány dokážou komplikovat naše životy tím, kolik pozornosti svým růstem poutají a kolik energie vyžadují.

Belgického režiséra Felixa van Groeningena jsme se v rozhovoru pro Slovo o filmu ptali na souvislosti jeho filmu, hudbu, ale taky na Netflix i předcházející film Přerušený kruh (Broken Circle Breakdown). Ten zobrazoval partnerskou krizi v okamžiku, kdy mladým manželům umírá malé dítě, vyhrál evropskou filmovou cenu LUX a byl nominovaný na Oscara. Rozhovor vysíláme na Vltavě 3. srpna od 17:00. Nabízíme vám také přepis.

Belgica zachycuje jak euforii, tak kocovinu. Co to znamená pro rytmus filmu, pro filmový jazyk? Jak jste Belgicu vystavěl?

Chtěl jsem pracovat co nejsvobodněji. Chtěl jsem se přesouvat mezi hodně odlišně působícími scénami. Nejdřív spolu dva lidi mluví snad nekonečně dlouhou dobu – ono to ve skutečnosti netrvá věčnost, ale působí to tak – prostě si dávají na čas. Pak se ponoříme do tepajícího nočního života. A pak přejdeme k úplně tichým scénám.

Je to vlastně něco, co byste mohl říct i o jiných mých filmech. Vždycky se mi líbila představa filmu jako uvolněné jízdy, výletu. A Belgica (Belžika) tohle splňuje snad nejvíc, je to můj největší trip. Možná ne emocionálně, ale určitě vizuálně, zobrazením nočního života.

Hudba je samozřejmě strašně silně spojená s videoklipy, rychlým střihem a podobně...

Ano, ale videoklipy jsou podle mě taky pořádně nudný. :D Doufám, že můj film jde o dost dál. Já chci, aby hudba sloužila příběhu, který vyprávím. Eklektickému celku. A hlavně příběhu. Například v Belgice je důležitá scéna otevření klubu. Složili jsme ji ze dvou písniček, které se prolnou. Hudba má v té scéně samozřejmě výsadní postavení. Ale zároveň cítíte, o co jde postavám. Že cítí naprosté vzrušení, otevírají svůj klub a poprvé do něj přišli lidi. Vidíte, jak šílí publikum. Nejde jen o hudbu, ale o to, že se rodí místo, kde půjde hudbu slyšet. Vidíme, jaký to má dopad na majitele Belgiky. To mě na té scéně zajímalo.

Jak jste spolupracoval s kapelou Soulwax?

Byli součástí filmu od úplného počátku. Hudba ve filmu hraje hrozně důležitou roli. Takže to byl jediný způsob, jak na to jít. Zaangažovat je do vzniku filmu od počátku.

Dělali všechno od A do Z. Všechny kapely, které ve filmu vystupují, vznikly pro film a hrají hudbu, kterou pro ně Soulwax složili. Soulwax sami dělali konkurz na členy těch kapel, kteří pak skutečně muziku hráli před kamerou, rozhodovali o image těch fiktivních kapel. A nejen to. Prakticky každá písnička všech různých možných žánrů, které ve filmu zaslechnete, je od nějaké fiktivní kapely, kterou pro Belgiku vymysleli Soulwax. Tohle šlo udělat jedině tak, že jsme spolupracovali hodně úzce a pořád jsme si vyměňovali nápady a reagovali na sebe.

Úplně se dojmu, když o tom ještě teď mluvím. Spolupracovali jsme hodně úzce, a bylo to super. Když se film dodělával, ještě skládali poslední písničky, podíleli se na mixování filmu, dělali jsme na tom ve dne v noci. Bylo to úžasný.

Je dost důležité, že majitelé klubu jsou bratři. Že to nejsou jenom nějací společníci v byznysu. Jde totiž o rodinu...

Ano, vlastně to bylo celé tak, že můj táta kdysi rozjel bar. A odvíjelo se to s ním podobně jako ve filmu. Nejdřív to byl malý bar, ale pak se z toho stala velká věc. Táta pak prodal ten bar dvěma bratrům, kteří si prošli něčím dost podobným. Zatímco bar byl hrozně úspěšný, oni se začali ztrácet jeden druhému. A tak se jim to začalo celé drolit pod rukama.

Chtěl jsem udělat film o hudebním klubu a o změně, kterou projdou lidé i klub samotný. Ale říkal jsem si – jak se taková věc dá vyprávět. Je to strašně eklektické. Až když jsem to uchopil skrz příběh sourozenců, řekl jsem si, že to je velký příběh, který má hodně jednoduché, krásné jádro. Jádrem je vztah dvou bratrů. Jsou extrémně výkonní, když začnou pracovat spolu, ale časem je to od sebe odtrhne. Je to srdceryvný příběh, který jsem prolnul s tím šíleným světem, kterým se obklopili.

Belgica jako název filmu jakoby naznačoval, že ve filmu půjde taky trochu o něco na národní rovině. Ale nevím. Je tam něco takového?

No, když jsme vymysleli název filmu, říkali jsme si, že to bude metafora Belgie. Hudební klub jako metafora naší země. Ale pak jsme se v tom celkem zasekli. Co by to znamenalo? Mají postavy reprezentovat něco z Belgie? A to už mi nedávalo smysl. A tak jsme se na to vykašlali. Pro mě je jasné, že v příběhu klubu, malého klubu, který vyroste v něco velkého, je téma nutnosti změny, opuštění určitých ideálů a vlastně zrady na sobě samotném. Vidím to jako metaforu toho, jak se svět změnil. Ne jen v Belgii. Celkově, v posledních patnácti dvaceti letech. Všude. Je pořád víc lidí a svět je stále komplikovanější. Lidé se ho víc bojí a zároveň se ho snaží mít víc a víc pod kontrolou. Svobody je čím dál míň. Protože jsme se začali bát.

03672271.png

Srdceryvný příběh, ve kterém šlo o rodinu a o hudbu, to byl základ i vašeho předcházejícího filmu Broken Circle Breakdown, takže já vidím jasné spojení mezi oběma filmy. Ale Broken Circle Breakdown byl pro mě moc na emoce. Cítil jsem se vydíraný, bylo to těžko snesitelné. Tentokrát ne. Belgica je podle mě lepší. :) Takže: jak pracujete s emocemi a jak je chcete ukazovat divákům?

U každého filmu je to jinak a každým filmem něco objevuju i sám pro sebe. Mám emoce rád. Rád se nechávám filmy dojmout. Ale jak s nimi pracuju... Hm.... Nevím. Nemám žádný plán. Broken Circle je natočený podle divadelní hry, na kterou když jsem přišel, tak jsem brečel hodinu a půl v kuse. Ten pocit byl jako kámen v žaludku. Film se musel pokusit minimálně dosáhnout na něco dost podobného. Belgica je samozřejmě jiná. Ten příběh, hádám, víc meandruje. A je v něm pro postavy prostě víc scén k tomu, aby jen byly. A z nich se pak něco začne.

S emocemi pracuju tak, že je tlačím do popředí, když píšu scénář. Ale samozřejmě to chci dělat s vkusem. Tak, aby emoce přicházely, když je to na místě a taky když jsou opodstatněné i z hlediska dramatické stavby. Aby to nebylo laciné. Ale když už se do toho jednou dáte, je potřeba věci dotahovat do konce. Když zkoušíme scénu, která je dojemná, chci, abysme neustoupili a dotáhli emoce až do jejich vrcholu. Podobně jako když potom natáčíme. Vím totiž, že když film stříháme, můžeme emoce trochu utlumit, když potřebujeme.

Je to hra. Je třeba ji hrát. A nebojím se s emocemi dojít až do konce. S tím, že ustoupit můžeme vždycky. Já si nemyslím si, že Broken Circle moc tlačí na pilu, :) ale to souvisí hlavně s tématem. Ale na druhou stranu... I použití hudby je strašně důležité. Když ji dáte na správné místo, vždycky tak trochu tlačíte na pilu. Když publikum chce, aby se na něj ve správný moment přitlačilo, je to spíš úleva než emoční nátlak.

Vyhrál jste cenu za režii na festivalu Sundance. Cena z tohoto festivalu může být dobrým odrazovým můstkem pro film natočení v angličtině. Máte něco takového v úmyslu, nebo se cítíte být příliš zakořeněný ve svém rodném jazyce, takže to pro vás není možné?

Já už vlastně pracuju na něčem, co je v angličtině, začal jsem to už dlouho před Sundance. Takže ano, rád bych to zkusil. Je to samozřejmě výzva. Už proto, že na filmu pracuju jako jeden ze scenáristů, ne jen jako budoucí režisér. Angličtina není můj rodný jazyk, takže občas cítím drobný hendikep. Ale na druhou stranu je to něco nového. Jde o námět, který mi zkřížil cestu po Broken Circle Breakdown a kvůli tomu, jaký měl tento film úspěch. Těším se, že si angličtinu zkusím. Uvidíme. Samozřejmě jsem si v mateřském jazyce jistější, ale díky angličtině můžu objevit nové věci, nové lidi. Je to prostě velká výzva, kterou chci přijmout.

A můžete nám říct něco konkrétnějšího k tomu, o čem film je?

Jmenuje se to Beautiful Boy. Jde o adaptaci stejnojmenné knihy. Napsal ji novinář, který měl syna závislého na drogách, a píše o tom, jak se snažil pomoct mu se z toho dostat. Takže v tom je vlastně hodně témat, o kterých jste se zmiňoval v předcházejících otázkách... :)

Jo, rodina, emoce, teď ještě aby tam byla nějaká hudba!

Jo, jo! :D

03672272.png

Belgica je celosvětově online distribuována Netflixem. To je teď ve filmovém světě a na festivalech velké téma. Jak jste s Netflixem spokojený?

Když jsme na Sundance dostali od Netflixu tuhle nabídku, byli jsme nadšení. Teď, abych pravdu řekl, nevím. Je to velká společnost, lidi můžou Belgicu díky Netflixu vidět na celém světě. Skoro na celém - například v samotné Belgii ne, protože tam už byla distribuční práva prodaná. Netflix je ale zároveň jako obrovská knihovna. Film je až někde tam dole pod vrstvami jiných. Jak ho tam mají diváci najít? To mi není jasné. Doufal jsem, že s Netflixem dokážeme víc spolupracovat na propagaci filmu, ale z jejich strany neprobíhala vůbec žádná komunikace. To mě dost zasáhlo. Tak nevím.

Ale byl jsem z toho nejdřív opravdu nadšený. Protože je čím dál těžší dostat film do kin, sehnat distributora a provozovat kino, protože to všechno se odvíjí od peněz. (Což je pochopitelné.) To všechno vyžaduje investice a riskovat, takže distributoři a kinaři musí věřit, že se jim ty peníze vrátí. Mít další možnosti, kde film lidem ukázat, je vzrušující. Ale zároveň pro hodně lidí je ta budoucnost v podobě online distribuce děsivá. Zjistili jsme například, že jsou festivaly, které nechtějí náš film hrát, protože je na Netflixu. Situace kolem filmů se mění velmi rychle a má to své dobré stránky i špatné stránky.

Český distributor by Belgicu rád nabídl k projekcím i v barech, klubech a na dalších místech mimo klasická kina. Proti tomu předpokládám nic nenamítáte, povaze filmu to vyhovuje...

Ano, potkal jsem se s nimi a jsou super. Jinak, jako filmař jsem se naučil, že jakmile svůj snímek dodělám, musím ho nechat jít. Na začátku, když film doděláte a vidíte ho poprvé, je to velká věc. Pak jdete na druhou projekci a zjistíte, že něco není v pořádku se zvukem, nebo s plátnem, formátem a podobně. Něco je jinak, než byste si přáli. Musíte si ale uvědomit, že film už má vlastní život a navíc se na něj budou diváci koukat na televizní obrazovce, na monitoru počítače nebo možná na svém iPhonu. Mně to nevadí. Proto mě třeba zajímá Netflix a když distributor plánuje nějaké alternativní uvedení, já jsem s tím v míru. Je to v pohodě.

Čtěte také: Více z pořadu Slovo o filmu