(Febio)fest tep!

Jako každý rok byla zase řada rychle vyprodaných titulů, především ty, které předchází jméno známého režiséra, předloha s Nobelovou cenou nebo Zlatý medvěd, palma či chlapík s mečem na kontě. Naprosto směšně působily u pokladen ve Slovanském domě otázky po lístcích na novinky Mullholand Drive (D. Lynch), Ti druzí (A.Amenábar), Sex a Lucía (J. Medem) případně Italština pro začátečníky (L.Scherfig). Stejně tak se diváci, trpící ve frontě napříč Slovanským domem, nemuseli zabývat přemýšlením nad většinou severských filmů. Byly také vyprodané. K tomu je třeba připočíst i specialitky typu Lagaan, což je pětihodinový indický bollywoodský muzikál, nebo Vojna a mír (čtyři díly = čtyři odpoledne vždy cca po hodině a půl) Sergeje Bondarčuka. Takové zvláštnosti poutají záměrně pozornost, a tedy i ochotu investovat sedmdesát korun.

Pominul jsem některé hity s vědomím, že míří do české distribuce a bude na ně čas, a vypravil jsem se na Ahoj, Terezko (Robert Gliński, 2001). Zrnitý černobílý film o jednom neveselém sídlištním osudu může Čechovi chvíli připomínat časy totality, ale brzy zjistíte, že se jedná o krutou současnost natočenou sice v Polsku, ale nám blízkou a ve svých detailech velmi působivou. Film, mnohokrát oceněný (mimo jiné i českými diváky v Karlových Varech), se dokázal minout s ubíjejícími stereotypy sídlištních grázlíků, rozvrácené rodiny a dívky na scestí. Otázka "kdo za to může" je naléhavá právě proto, že nemůžete na nikoho ukázat. Budiž vám doporučením, že jsem po odchodu z kina, docela zamotaný do sebe, minul několik překvapených známých.

Největší kuriozitou, která mě během letošního ročníku potkala, byla bezesporu "surrealistická" projekce íránského filmu Dvě ženy (1999). Film přicestoval do Čech pravděpodobně v krabicích s perskými popisky. Jinak by se přece nestalo, že divák viděl nejprve úvod filmu, jak má být, ale vzápětí závěr a pak směs z prostředka. Chvíli jsem myslel, že jsem se jen při sledování anglických titulků ztratil v ději, ale český simultánní překlad byl, jak jsem se později dozvěděl od ostatních, doprovázen komentářem tlumočnice Dany Hábové: "Takže tady se asi ocitáme opět někde v závěru filmu, ale jistá si tím nejsem..." Film o Tahmineh Milani, která je údajně nyní v Íránu obviněna z "protiislámských aktivit" je tím pro mě nehodnotitelný. Snad jen že se dala postřehnout jistá schematičnost v podání ženské islámské emancipace. Všechno bylo řečeno slovy - viděli jsme evidentně zlého muže a stejně bylo nutné opakovat slovy hlavní hrdinky, že je zlý. Režisérka prostě nepracovala s významy samotného obrazu, což jinak slavní íránští tvůrci dělají skvěle.

Na jeden film jsem si zašel i do Muzea policie, kde se letos promítaly filmy o boji mužů zákona se zločinci. Fargo (J.Coen, 1996) bylo mezi všemi Policajty ze školek a Smrtonosnými pastmi jediné, co mi stálo zato. Na ranní projekci se sešla zajíma squadra, která se ani zdaleka neskládala z toho obvykle mládežnicko-intelektuálského klubového publika, a samotný snímek byl pro mě sakra dobrým zaplněním malé "mezery ve vzdělání". Meditativní film Barva ráje (Madžíd Madžídí, 1999), na který jsem se těšil, nakonec na Febiofest nedorazil. Místo něj jsem viděl další pokus o mezilidskou studii z Íránu. Modrý závoj (Rakhshan Bani-Etemad, 1995). Tentokrát šlo o vztah bohatého majitele rajčatových plantáží a jeho dělnice Nobar. Prostý námět známe z Evropy už jen v historických kulisách, u nás už by zábrany majetku a postavení působily nepatřičně nebo pateticky. Euroamerické problémy popisuje spíš Smrt obchodního cestujícího (1985), tak jak ji napsal Arthur Miller a natočil Volker Schlöndorff. Ten byl jedním z hlavních hostů festivalu, a kdyby s ním byla možnost diskutovat po projekci, určitě bych se ho zeptal, proč proboha zpracoval slavnou předlohu tak divadelně? Jaký to mělo význam? Vždyť předlohy se mohl věrně držet, a přitom postupovat metodami vlastními filmovému umění! Na druhou stranu Dustin Hoffman dotvořil dramatickou figuru nesnesitelného a nešťastného Willy Lomana velmi citlivě. Jeho syna Biffa si také velmi tvůrčím způsobem přivlastnil John Malkovich, takže bylo na co se dívat. To, že je na co se dívat, konec konců není špatná věta na závěr.

Febiofest: Praha 24.1. - 1.2., Brno 3.2. - 8.2., Ostrava 5.2. - 8.2., Zlín 6.2 - 8.2., Olomouc 7.2. - 10.2., Liberec 11.2 - 15.2., Teplice 12.2. - 15.2., Plzeň 13.2. - 15.2., České Budějovice 14.2. - 17.2., Příbram 15.2. - 17.2, Slovensko 18.2. - 8.3.