Faustovský mýtus a vymizení pravdy

V časopiseckých rozhovorech nejprve šokoval "americky" znějícím prohlášením, že hra je dnes aktuální spojitostí mezi sváděním lidí v totalitním systému a v nadnárodních společnostech, a navíc i sexuálním podtextem moci, který se mu zdá podstatnější než otázka disentu a politických dopadů hry. Byl to dobrý reklamní tah (ve vztahu k Václavu Havlovi to mohlo znít až "svatokrádežně") - bylo nač být zvědavým.

Skutečně, už design scénografa Davida Marka současnou inscenaci na první pohled odlišuje od většiny předchozích. Ve vstupní scéně interiér "ústavu" působí až virtuálně chladně, aby ovšem v další scéně Foustkova bytu, kombinující typ současné pokojové stěny s faustovským temnem, prozradil značnou míru ironie, kterou přitvrdí např. "bordelózní" vizáží Vilminy ložnice. Režisér si spolu s herci navíc s divákem trochu pohrává, neustále připouští různé možnosti výkladu jednotlivých scén i hlavních postav.

David Matásek a Ladislav Mrkvička|foto: Pavel Nesvadba

Inscenace není jen kritikou manipulativních systémů, její smysl je hlubší, týká se souřadnic bytí, tedy i soudobého pojetí života a světa, v němž nic není jisté a vše je možné. Jako by travestovala Gödelův teorém a ukazovala, že podobně jako pravdivosti matematických tvrzení se ani v běžném životě pravdy nedobereme, nepovzneseme-li se k jakési "vyšší" rovině. Jenže ta může být pouhým kalkulem. Pravda proto může být "jištěna" pouze autoritou, která tu však absentuje.

Faustovský mýtus je hlavně u Goetha symbolem poznání. Ale věda, jak ji představuje Havel ve svém Pokoušení, už není vědou, neklade si otázky, zvrhla se v jednoznačný "vědecký světový názor", který je nutno dodržovat. Není divu, že soudobý Faust se změnil v pouhého Foustku. David Matásek ho hraje jako chytrého, poměrně sympatického muže, který ďábla vyvolává tak trochu z nudy, přesvědčen, že zvládne-li racionální obojetností svět, který ho obklopuje, obelstí podobnými fintami i ďábla. Neví nic o zlu, ani o dobru, chybí mu jakákoli morální zakotvenost, která by určovala jeho činy. Zákmit lásky k Markétce je jediným zachvěním pravdy jeho života, snadno ji však zavrhne stejně jako dívku. Právem pak v závěru jeho stisk mrazí víc než ruka samotného ďábla a logicky se propadá do pekel.

František Němec v roli Primáře|foto: Pavel Nesvadba

Fistula Ladislava Mrkvičky spíše než Mefistofela připomíná strejcovské čerty z českých báchorek, tedy s bezdomoveckou ambaláží (už žádný myslivecký kabátek!), ovšem navíc je nechutný, vlezlý a - nebezpečně informovaný. S velkou bravurou se postavy Primáře, který doplňuje trojici hlavních postav, zhostil František Němec. Lze se mu zasmát, ale zároveň je nutno se před ním mít na pozoru, je kluzkým ztělesněním moci. Postavu jeho Tajemníka režisér proměnil v kombinaci soudobého "messengera" s esenbáckým dopravákem. Tomuto donašeči zpráv nemůže divák pohlédnout do tváře, přitom právě v něm jako by byl klíč k pojetí inscenace: je "němý" a přitom "mluví", je banální a výlučný zároveň, směšný i evidentně nebezpečný. Ambivalence a vrstevnatost významů je přítomná už ve hře samé a inscenace si s ní rafinovaně pohrává. Myslím, že trochu dlužna jí zůstala Martina Válková jako Foustkova milenka. Její vědkyně Vilma je ztělesněním povrchnosti a jisté neuchopitelnosti i chladu sexuálních symbolů - soudobých krásek z reklamních poutačů. Mnoho tajemství ve vztahu k Foustkovi i své skutečné "roli" v "pokoušení" však nenabízí.