Fascinace světlem. Zaostřeno na světelný design v divadle

Spitfire Company: Vypravěč
Spitfire Company: Vypravěč

Kudy vede cesta k pochopení a ovládnutí světla ve scénickém prostoru? Jaké jsou požadavky a trendy v tomto oboru a jaký prostor pro tvůrčí kreativitu nabízí? Odpovědi na tyto otázky hledali světelní designéři Pavla Beranová, František Fabián, Jiří Šmirk i francouzský audiovizuální umělec Romain Tardy.

Světelný design je v divadelních inscenacích zcela nepostradatelnou složkou, která je ovšem často brána jako samozřejmost, a světelným designérům a designérkám se málokdy dostane uznání či ocenění. Přitom už dnes není pochyb o tom, že je světelný design akceptovanou a samostatnou uměleckou složkou. Je součástí scénické výpravy. Tvaruje scénický prostor i objekty. Je ztvárněním vizuální představivosti. Promyšlená světelná instalace se může stát vypravěčem příběhu i zprostředkovatelem emoce.

Romain Tardy

V roce 2008 vznikl z inciativy několika výrazných osobností v oblasti světelného designu, divadelní produkce, umělců a techniků zaměřených na práci se současnými technologiemi Institut Světelného Designu. Ideově vychází ze vzdělávacích programů, které jsou ve světě již běžně studijními obory na univerzitách a vysokých školách uměleckých nebo technických směrů, v Evropě například na Divadelní akademii v Helsinkách nebo Fakultě designu University College v Londýně. U zrodu institutu stál i František Fabián: „Teorie i praxe, obojí je pro světelného designéra podstatné. Ovšem nejdůležitější je drzost, se kterou dokáže světelný designér prodat své myšlenky někomu dalšímu, tedy hlavně režisérovi nebo choreografovi. Ale nesmíme přirozeně zapomínat i na teoretické znalosti, které mnohdy celý proces urychlí." 

Světelný designér jako umělec i jako technik

Podstata světelného designu spočívá nejen v nárocích na uměleckou kreativitu, ale také na znalost techniky a technologických postupů. Co je tedy světelný designér, více umělec, nebo více technik?

Schopnost světelného designéra spočívá v tom, že za všemi těmi technologiemi vidí obraz a atmosféru, kterou chce vytvořit. A naopak, za obrazem, který chce vytvořit, musí vidět ty technologie, respektive na ně nesmí zapomínat. A jakmile se naučí vnímat obě složky najednou a ještě o nich bude schopen současně komunikovat, tak zvítězil.
Pavla Beranová

Myslet světlem

Odkud čerpají světelní designéři inspiraci? Podle Jiřího Šmirka přichází inspirace odkudkoliv. Zásadní moment uvědomění si těchto podnětů přichází ve chvíli, kdy člověk přestane myslet o světle a začne „myslet světlem“. 

Světlo je bránou k imaginaci, říká Romain Tardy, kurátor projektu Blue Hour v rámci Pražského Quadriennale

Romain Tardy

Pražské Quadriennale vybízí diváky, aby se ponořili do nových zážitků. Jedním z nich je i projekt 36Q˚. Jeho jádrem je Blue Hour, prostředí, které představuje scénografii jako umělecké i technické médium. Experimentální a interaktivní projekt zaplnil veškerý prostor sportovní haly na Výstavišti Praha.

„V tu chvíli je podstatné být vědomě na světě a všechno kolem sebe vidět. A je jedno jestli to znamená, že jdete o půl jedné ráno z baru, je po dešti a najednou přeskočí na semaforu světla, a to všechno se odrazí v louži na chodníku. Anebo jste v horách a sledujete inverzi," vysvětluje Jiří Šmirk.

A Pavla Beranová dodává: „Jednu dobu jsem pracovala ve studiu světelného designu, kde jsem na začátku vytvářela vizualizace ve photoshopu. Dosti mě to otravovalo, protože mi to připadalo jako nedostatečně kreativní práce. Ale kvůli tomu photoshopu jsem se musela naučit vnímat všechny efekty, které vytvářelo prostředí kolem mě, na ulici i v přírodě. A naučila jsem se je analyzovat."

Z inscenace Mne blesk se dotekl, Národní divadlo Brno

Světlo jako prostředek i jako téma je součástí vizuálního umění odjakživa. Umožňuje určitý druh nonverbální smyslové komunikace. Nevyžaduje žádnou předchozí znalost, tak jak tomu je v případě komunikace pomocí slov nebo jiného typu kódu.
Romain Tardy

Pomocí světla vytvářet nové světy

„Světlo je bránou k imaginaci," říká Romain Tardy, který se letos v rámci Pražského Quadriennale jako kurátor podílel na experimentálním projektu 36Q˚. Jeho jádrem byla instalace Blue Hour - interaktivní prostředí, které zaplnilo veškerý prostor sportovní haly na pražském Výstavišti. Francouzský umělec Romain Tardy nejprve studoval umění a design, pak se ale rozhodl pro jinou uměleckou dráhu. V roce 2008 spoluzaložil evropský vizuální label ANTIVJ, kde pak pět let působil. Vytváří statické i animované objekty všech různých rozměrů a sám tvrdí, že prostor, který pro svou práci dostane, pro něj není limitem: „Světlo je pomíjivý jev. Já pracuji pouze s umělým světlem, nikoli s denním přirozeným světlem. Primárně se tak soustředím na prostředí, která jsou temná, a teprve světlem je rozžívám, tvaruji a modeluji. Vytvářím nové světy. Světlo mi tak otvírá bránu k imaginaci. Světlo také stojí na rozcestí mezi tím, co reálně vidíme a co si myslíme, že vidíme." 

Projekt 36Q˚