Fantastická i hmatatelná, taková je realita díla britské ilustrátorky Olivie Lomenech Gill
Oduševnělé a nenásilné, takto označuje dílo britské ilustrátorky Olivie Lomenech Gill skotská básnířka Kathleen Jamie. S dílem této výtvarnice jsme se mohli seznámit i během Pražského Quadriennale. V posledních letech pracovala na ilustracích k několika čtenářsky úspěšným knihám, včetně Válečného koně Michaela Morpurga i knihy Fantastická zvířata a kde je najít J. K. Rowlingové. Je také držitelkou ocenění Picture Book Award.
Frida Kahlo a její mistrovská díla. Monografie mapuje bouřlivý život mexické malířky
Komplexní vhled do života a tvorby mexické malířky Fridy Kahlo nabízí nová monografie anglického autora Juliana Beecrofta. Kniha Frida Kahlo a její mistrovská díla mapuje osobnostní i tvůrčí vývoj originální umělkyně, která se odmítala stát pasivní obětí svého osudu, a místo toho začala jedinečným jazykem, který ji proslavil po celém světě, malovat svou vlastní realitu.
Váš původní obor bylo divadlo. Vytvářela jste scénografie pro divadelní inscenace. Pak jste ale jeviště opustila a zaměřila se na malbu, grafiku a kresbu. Čím to, že jste začala výtvarné umění upřednostňovat před divadlem?
Nemyslím si, že bych jedno upřednostňovala před druhým. Spíš bych řekla, že kresba a malba mě vždy nějakým způsobem více přitahovaly, možná i proto, že jsem se jim dlouhodobě věnovala. V podstatě od malička. Může to znít trochu jako klišé, ale v mém životě měly obrazy vždy velmi důležité místo. Má matka, která byla hudebnice, mě v mé tvorbě hodně podporovala. I hudba měla na mou dnešní profesi důležitý vliv. Sama jsem se hudbě dlouho věnovala, byla jsem nucena cvičit každý den a to mě naučilo disciplíně, která je mimochodem důležitá i ve výtvarném umění. Zvláště ve chvíli, kdy musíte nabýt potřebné technické dovednosti proto, abyste vůbec mohli malovat a kreslit. Často se dnes setkávám s mladými lidmi, kteří jsou překvapení, že chtějí-li se stát malíři nebo kreslíři, musí danou techniku dlouhodobě trénovat. Jsou totiž zvyklí na okamžitý výsledek, za což mohou i digitální media.
I abstrakce musí být podpořena pevně nabytou dovedností?
Já to mohu posuzovat pouze ze svého osobního pohledu jako umělkyně-samouk. A jako taková o sobě a o své práci neustále pochybuji. Při každé nově započaté ilustraci knihy mám pocit, že nic nevím, že všechno musím začít studovat zase od začátku. Vždy se objeví něco nového, co se musím naučit, co si vyžaduje trénink a praxi. Každý nová kniha, kterou mám ilustrovat, je jako skok do propasti, ve které nevíte, co na vás čeká. Mohla bych se možná věnovat jen jednomu výtvarnému přístupu, jedné technice a být v ní velmi dobrá. Ale já mám ráda výzvy, zvláště proto, že se díky nim tolik naučím. A neznamená to, že bych pak v dané technice byla dokonalá, to zdaleka ne. Nakonec zjišťuji, že než aby byla má práce dokonalá, mě více baví příběh, který okolo každého projektu vznikne.
Říkáte, že vás baví příběh. Jak tedy vypadá samotný proces tvorby ilustrací?
Když jsem měla začít poprvé pracovat na ilustracích pro knihu, vůbec jsem nevěděla, kde a jak začít. Nakladatel i oba autoři, tedy Michael a Claire Morpurgovi /majkl a klér morpurgovi/, mě tehdy nechali, abych si na to přišla sama. Neomezili mě žádnou svou představou nebo šablonou. Rozhodla jsem se, že začnu u příběhu, který je v knize nazvané „Kam mě vezmou mí přátelé“ vyprávěn v první osobě malou dívkou. Vzápětí mě zaujalo ale něco úplně jiného, a to básně, které kniha obsahovala. Ty básně jsem automaticky přisoudila hlavní postavě knihy. Pojala jsem je jako její osobní deník, který jsem v knize ilustracemi zpřítomnila. Autorům i nakladateli to přišlo jako výtečný nápad, dokonce je to překvapilo, zatímco mě to přišlo naprosto zřejmé. Tento můj nápad pak určil celý finální vzhled knihy. Musela jsem se vžít do role osmileté dívky, která si píše svůj letní deník, do něhož i kreslí. Byla to krásná práce. Každá nová kniha pak byla jiná, co se týče přístupu, inspirace i výsledné podoby.
Vás jako výtvarnici inspiruje skutečný hmatatelný svět. Lidé, zvířata a příroda. Jak byste popsala svět na papíře, do kterého realitu přetváříte?
To skutečně nevím. Možná je to dáno knihami, které mě přivedly na práci, na níž jsem před tím nebyla zvyklá. Začala jsem se totiž věnovat krajinám i portrétům, což se mě do té doby tolik netýkalo. A musím souhlasit s názorem, že je dobré zkoušet nové věci. Je pravda, že žiji na venkově, v krásné přírodě, pracuji v ateliéru, který jsem sama vybudovala se svým manželem ze dřeva. Toto prostředí se zdá býti idylické, ale to je má realita, stejně jako je pro někoho realita život ve městě plném vysokých staveb. Prostředí, které mě obklopuje, se pak pro mě stává samozřejmostí a neuvědomuji si, jakou dochází proměnou pod mýma rukama a na papíře. Velmi si vážím svého života a toho, kde ho žiju, ale nikdy se nestal předmětem mé práce, v podstatě až do chvíle, než jsem začala ilustrovat knihy, což není zase tak dávno. Proto jsem se nad tím nikdy tolik nezamýšlela.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
