Evropské debuty komentují naši současnost. Mustang. Lekce. Mediterranea

Slovo o filmu přináší rozhovory s tvůrci filmů, kteří byli nominovaní jako finalisti na evropskou cenu LUX.

Deniz Gamze Ergüvenová, mladá turecká režisérka žijící ve Francii, natočila svůj celovečerní debut Mustang o sestrách, které vyrůstají na vesnici na tureckém severozápadě. Její film cenu LUX vyhrál, byl také nominovaný na Oscara a Zlatý glóbus a získal Evropskou filmovou cenu pro Objev roku a další ceny. 24. března vstupuje do české kinodistribuce. Několik otázek ohledně Mustanga jsme položili německému koproducentovi filmu Francku Heschovi. Mustang totiž - jako všechny tři finálové debuty na LUX Prize - je širší koprodukce. Pro vývoj, financování i následnou distribuci evropských filmů je to dnes typické.

Z filmu Mustang |foto: artcam

Černošský mladík Abbas a jeho starší kamarád Ayiva jsou hlavními hrdiny filmu Mediterranea. Film Jonase Carpignana líčí jejich cesty z Afriky do Evropy a nesnadnou existenci v jižní Itálii. Kamarádi ztělesňují dva základní přístupy ke své situaci a hlavně k evropskému přijetí, kterého se jim dostane. Film s americko-italským režisérem Carpignanem připravil - taky debutující producent - Jon Coplon.

Lekce je civilní, realistické drama o učitelce z bulharského maloměsta, kterou zničující dluhy pomalu, ale nezadržitelně stahují do propasti. Natočil ho takřka na koleně dosud neznámý Petar Valčanov společně se svou ženou Kristinou Grozevou. Učitelka v jejich filmu se nejdřív chystá udělit výchovnou lekci jednomu ze žáků, který v její třídě krade. Eskalující osobní situace ji ale přivede nejenom k většímu pochopení, ale i k mnohem zoufalejším činům.

z filmu Lekce |foto: Artcam

Rozhovor s Petarem Valčanovem o filmu Lekce vám nabízíme i v přepisu:

„Jsme příkladem toho, že i bez peněz se dá natočit svůj film.“

Můžete nám nejdřív říct něco málo o tom, co znamená Lekce, titul vašeho filmu? Kdo komu udílí lekci a v čem morálně spočívá?

Lekce má ten význam, že bychom si měli dávat pozor na to, jaké lekce a komu chceme dát. V našem příběhu se to týká učitelky, která chce udělit lekci svým studentům, ze kterých někdo krade. Je to lekce o tom, co je správné a co špatné. Film nechává na divácích, jestli učitelku spíš odsoudí, nebo podpoří. To, že takto spoléháme na diváky, znamená, že z nich děláme spolutvůrce filmu.

Váš film je debut, nízkorozpočtový film, který jste si jako tvůrci vyvzdorovali. Skrývá se pro vás v cenách jako je LUX Prize nějaká satisfakce? Ano, je to čest a radost. Film jsme spíš natočili bezrozpočtově než nízkorozpočtově. Stál nás přibližně 14.000 eur. Na druhý film jsme teď pro srovnání dostali podporu od Národního filmového centra v kategorii nízkorozpočtových filmů, a ta je 200.000. Rozhodně jsme nečekali, že Lekce bude mít po dokončení takový úspěch. Jsme za to moc rádi, samozřejmě. Člověku to dává odvahu pokračovat.Ta nominace je skvělá nejen pro nás, ale pro bulharský film vůbec. Pamatuji si, že před lety byl ve finálové trojici této ceny také bulharský film, a tak vím, že to dodá kuráž i dalším našim filmařům, aby si hledali svoji cestu. Jsme příkladem toho, že i bez peněz, ale řekněme s dobrým nápadem, nebo minimálně s nápadem, ve který věříte, můžete zvládnout natočit svůj film.

Když se člověk na Lekci dívá, říká si, že bratři Dardennovi, tvůrci filmů jako Syn, Rosetta, Dítě nebo Dva dny, jedna noc, budou asi patřit mezi vaše oblíbené filmaře. Mám pravdu? Ano, máme filmy bratrů Dardennových rádi. Inspiruje nás realistické vyprávění. Neorealismus, rumunská nová vlna... Možným rozdílem mezi poetikou bratrů Dardennových a námi je, že oni vyprávějí velmi hodně vypjaté, dramatické filmy. V jejich příbězích není moc humoru. My ho tam mít chceme. Máme rádi kombinaci komedie a tragédie, která film přibližuje skutečnému životu a která je taky jako mix žánrů vstřícnější k publiku. Ale samozřejmě máme rádi Dardennovy, Kena Loache, Mika Leigha. Naším oblíbeným režisérem, i když je to o něco starší jméno, je Gruzínec Georgi Danelija. Jeho filmy milujeme. A on právě mixuje komedii a drama. To je zajímavé, protože já jsem váš příběh vnímal velmi vážně. Humor jsem moc nezaznamenal. Pro mě byla Lekce především sociální thriller, řekl bych třeba, o učitelce, která se dostane do potíží. A ocitá se v morálním dilematu. Ano, to je zajímavé. V různých zemích a s různým publikem to zakoušíme různě. Je to samozřejmě hlavně vážný příběh, ale v některých místech jsou komické elementy. Ve scéně, ve které se hrdinka setkává s otcem, nebo v zastavárně při jednání se zastavárníkem o půjčce. Tam nějaký humor je. Pomocí vkládání komiky do dramatických situací vzniká nejen tragédie, ale také absurdno. To můžete rozeznat ve scéně, kdy učitelka vykrade banku a ve způsobu, jakým to udělá. S umělohmotnou pistolí, kterou zabaví o přestávce jednomu ze svých žáků, a s punčochou přes obličej. Základem je ale thriller a drama. Vážné žánry. Ve druhém filmu, který teď připravujeme, bude humoru a ironie víc. Je to opět dramatický příběh.

Jak se vašemu filmu dařilo v Bulharsku v kinech? Moc dobře ne, bohužel. Je to dané už tím, že nemáme moc kin a většina z nich je v nákupních centrech. Publikum, které tam chodí, preferuje blockbustery. Tam potřebujete film, který můžete konzumovat jako popcorn. Měli jsme docela rozsáhlou kampaň k filmu, hodně plakátů, podporu od bulharské televize i bulharského rozhlasu. Dali jsme hodně rozhovorů a vyšlo dost recenzí, ale do kin přišlo za 6 měsíců jen asi 12.000 lidí, což není moc dobré. Ale dobré je, že další projekce, například na festivalech nebo tady na LUX Prize, jsou plné. Je to znamení, že publikum pro naše filmy (a ty „jiné“ filmy vůbec) existuje. Nevím, jestli jsme artový film, nebo mainstreamový film. Někteří filmoví publicisté říkali, že je dobré, že jsme natočili film pro kritiky i pro publikum. Když jsme film připravovali, nemysleli jsme na to. Chtěli jsme film udělat tak, aby se líbil nám.

Poučit se ze života je dost těžké, tvrdí váš film. Ano, i menší, každodenní rozhodnutí můžou být složitá. Něco, co pro mě může být maličkost, může být pro jiného zásadní věc. Ve filmu se například hlavní hrdinka nepříjemně konfrontuje s druhou ženou svého otce. Někdo může říct, že by neměla být tak tvrdohlavá, že se jí mohla prostě omluvit a věci by se tím vyřešily. Dostala by od otce peníze a vyřešila tak své problémy. Ale pro ni je to otázka principu. Možná je naše učitelka nejen obětí finanční krize, ale prostě i obětí svých vlastních principů. Dostává ji to do pasti. Žijeme nejspíš ve světě, kde je všude hodně masek. A ona si prostě některé masky nechce nasazovat.

Ale film není založený na skutečných událostech, nebo částečně ano? Film je inspirovaný článkem z novin. Skutečně se stalo, že učitelka vyloupila banku. Stalo se to v roce 2010 nebo 2011. Ale Lekce není biografický film postavený na tomto příběhu. Jde jen o inspiraci tím titulkem.Naším záměrem je natočit trilogii. Našli jsme totiž zároveň jiný novinový článek. Ten informoval o železničním dělníkovi, který našel na kolejích miliony. Rozhodne se peníze předat policii a ministerstvo dopravy ho za to odmění hodinkami. Ty ale po dvou týdnech přestanou jít. To je základ našeho druhého filmu a o třetím filmu zatím přemýšlíme. Všechny tři filmy jsou takových malých hrdinech.

Ten druhý námět o poctivém železničním dělníkovi a nefunkčních hodinkách mi připomíná náměty například Cornelia Porumboia, rumunského komediografa. Předpokládám, že ho znáte... To by vypadalo jako jeho smysl pro humor... Ano, známe ho a viděli jsme nedávno jeho Poklad. Bylo to dost vtipné. Ve druhém filmu bude víc humoru. I do našeho druhého filmu jsme obsadili herečku Margitu Goševu, pro kterou to tentokrát byla větší výzva. Hraje úplně jinou postavu. Vyměnila si místo se směnárníkem, který ji v Lekci vydíral, a jsou úplně jiní.

Takže nový film už je natočený? Ano, už je natočený a teď jsme s ním ve střižně. Na podzim by měl být hotový. Možná i dřív, na jaře, nevím, ale na podzim ho každopádně musíme v Bulharsku promítnout kvůli závazkům k Národnímu filmovému centru, od kterého jsme dostali podporu. Na podzim musíme být ready.