Eun-Me Ahn: Řeč těla umí víc než slova, je v ní celá naše historie

26. červen 2018
Dancing Grandmothers

Korejská choreografka Eun-Me Ahn se rozhodla, že prostřednictvím tance osvobodí ze spárů tradiční výchovy plné disciplíny a sebeovládání generaci žen narozených ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Řeč těla umí více než slova, je v ní celá historie člověka, tvrdí Eun-Me Ahn, která patří k výrazným představitelkám současného korejského tance. Festival Tanec Praha uvedl její představení Dancing Grandmothers.

Váš choreografický přístup ovlivnil i tradiční korejský tanec. Co vás k němu přivedlo?

Jako malá jsem byla velmi živé dítě. Jednoho dne jsem pobíhala po korejském tržišti a najednou jsem narazila na lidi v krásných barevných kostýmech. Byli to tanečníci ze souboru, kteří vystupovali v korejských krojích a tančili tradiční korejské tance. Jako dítě mě samozřejmí fascinovalo hlavně to překrásné sytě barevné oblečení. Proto jsem hned za těmi lidmi běžela, abych zjistila, kde bych také mohla takové sehnat. Trvalo ale ještě pár let, než mě maminka přihlásila do tanečního souboru. Tak započala moje cesta k tradičnímu tanci, ve kterém se odráží mnoho z tradiční korejské kultury.
Čím déle tanec studuji a propojuji různé přístupy a principy, zjišťuji, že tradiční korejský tanec je poměrně jednoduchý a dává tanečníkům hodně svobody, ve srovnání s jinými formami asijských lidových tanců. To mě baví. Tanec obecně nám má dává možnost být nespoutanými disciplínou nebo pravidly.

Korejská choreografka Eun-Me Ahn

To je to, co vás na tanci přitahuje? Ten pocit svobody a taky příležitost upustit uzdu fantazii?

Ano, tanec otvírá prostor, ve kterém se můžeme cítit svobodní. Člověk je totiž každý den stresován a svazován mnoha povinnostmi, jako je práce, která je zrojem peněz nutných pro přežití. Tanec nám umožňuje na tento stres zapomenout. Je lékem, díky němuž si neuvědomujeme existenční ani existenciální strasti. Je to prosté – tanec lidské tělo rozpohybuje, krev začne proudit celým tělem, které se zahřívá a mysl se otevírá jiným pocitům a zážitkům.

Zatracenci Baudelaire,Verlaine i Poe znovu ožívají. Galerie Hollar otevřela výstavu Tváří v tvář

Z výstavy Tváří v tvář

„Zajímavější než duše lidí jsou jejich tváře" - tento citát z díla filozofa Ladislava Klímy uvozuje výstavu „Tváří v tvář", kterou ve středu otevřela Galerie Hollar na Smetanově nábřeží v Praze.

Znamená to také, že nám tanec dává zapomenout na náš věk?

Nejde o to, že bychom na věk díky tanci zapomenuli, ale spíše ho lépe akceptujeme. Navíc, tanec v každém věku vypadá úplně jinak. Já kupříkladu zbožňuju pohled na tančící děti. O poznání jiný je třeba tanec mužů ve středním věku. Jediné, co musíme udělat, je akceptovat sami sebe, nepředstírat, uvolnit se a tanec sdílet s ostatními. A pokud někdo ztrácí energii nebo víru v tanec, ti druzí ho musí povzbudit a podpořit.

Inscenace Dancing Grandmothers je součástí trilogie. Co je pro tuto trilogii charakteristické, jaké jsou její další součásti?

Trilogie se začala utvářet až poté, co jsem vytvořila „Dancing Grandmothers“. Ten projekt mě tolik nadchnul, že jsem se rozhodla tanečně pozvat další generace. Kromě babiček to jsou také muži středního věku a teenageři. Tak kupříkladu teenageři ve srovnání se zralými muži se hýbají úplně jinak. Jejich tělo a mysl je zatím nezatížena prací. Zatímco korejští muži po čtyřicítce, to je skutečně zajímavý taneční úkaz. V jejich pohybu se odráží strach ze stárnutí, ze ztráty síly.
Když člověk tančí, je upřímný a my pak můžeme vidět, čím vším si v životě prošel, celou jeho historii. To je téma mé taneční trilogie. Tento projekt je také důkazem toho, že každé dílo potřebuje svůj čas na to, aby uzrálo. Ideálně tři roky, kdy se já i tanečníci můžeme soustředit na jedno téma, studovat ho, zkoumat a sdílet.

Dancing Grandmothers

Tedy i inscenace Dancing Grandmothers je skutečný příklad taneční laboratoře. Můžete tento společný výzkum blíže popsat. Jak vznikala výsledná forma inscenace?

K vytvoření Dancing Grandmothers mě přivedla touha ještě více pochopit, co je tanec a co znamená pro naši současnou korejskou společnost. Bylo to v roce 2010 a do té doby jsem spolupracovala jen s profesionálními tanečníky. Pak jsem si jednoho dne vybavila obraz mé tančící matky. Uvědomila jsem si, že je to stárnoucí žena, že tady také dlouho nemusí být a že bych její tanec a pohyby měla studovat, protože jsou v něčem výjimečné. Ženy narozené ve 30. a 40. letech minulého století mě fascinují. Přežily durhou světovou válku i korejský válečný konflikt v 50. letech. Historie naší země i jejich osobní historie se promítá do jejich tance. Tyto ženy hodně vytrpěly. Navíc korejská společnost je silně řízena muži, tudíž ženy vedou každodenní boj s mužskou nadvládou. Je to život plný sebeovládání, ve kterém není prostor pro tanec. A přitom by si možná tak rády zatancovaly. S tanečníky z mého soboru jsme se vydaly na cestu po korejských městech a vesnicích. Setkávali se se staršími ženami, dokumentovali na video jejich tanec, ten jsme pak studovali a nakonec propojili generaci profesionálních mladých tanečníků s tančícími babičkami. Do Dancing Grandmothers jsem se zamilovala. Je silnou výpovědí, dokumentem, který demonstruje ženskou sílu.