Euforie a vytržení, utrpení a beznaděj. Ženy srozumitelné v pohybu

19. září 2016
03707747.jpeg

V premiéře je 19. září uváděn autorský divadelní projekt Kristýny Täubelové s názvem Všechno jsem viděla v pražském Studiu Alta.

Tvůrčí proces, spojený se stavy euforie a vytržení i beznaděje a utrpení. To je hlavní téma inscenace Kristýny Täubelové nazvané, v níž nahlíží na proces tvorby optikou žen - umělkyň. Inspirací byl pro autorku život a dílo Adrieny Šimotové, Hildegardy z Bingenu, Virginie Woolfové a řady dalších tvůrčích žen. Inscenace pracuje s výrazným světelným i zvukovým designem, není jen pohybovým představením, ale využívá rovněž animace různých objektů. Sólově se v ní představí tanečnice Barbora Látalová nebo performerka Dora Bouzková.

Divadelní projekt Všechno jsem viděla se rodil řadu let Na počátku byla fascinace životem a dílem výtvarnice Adrieny Šimotové. Autorka inscenace Kristýna Täubelová dlouho toužila se s touto umělkyní setkat: „Nakonec k tomu nedošlo, protože Adriena Šimotová zemřela a mezitím jsem narazila na osobnost Hildegardy z Bingenu. Dostala se mi do ruky knížka s jejím životopisem a já jsem si říkala, že to všechno nějak souvisí, že mě ta osobnost zajímá. No a když zemřela Adriena Šimotová, tak já jsem aspoň šla na poslední rozloučení, což byla poslední možnost, jak se jakoby osobně setkat. A shodou okolností, v rámci hudebního doprovodu toho pohřbu se provozovala skladba Hildegardy z Bingenu. Tehdy mě napadlo, že ta stopa vede nějakým směrem a tak to vlastně pokračovalo dál, že jsem se pustila do studia něčeho a to mě navedlo k dalším osobnostem.“

Tanečnice – ženy a matkyTaké zkušenosti samotných tanečnic se podle Kristýny Täubelové dostaly do součinnosti: „Já myslím, že jsme určitě vycházeli ze zkušeností všech, protože už jenom výběr interpretek, při němž mně záleželo na tom, aby to byly zralejší ženy s nějakou zkušenosti, třeba aby měly děti, aby věděly něco o tom, jak se popasovat s rodinným životem a zároveň s nějakým tvůrčím pnutím, a jak to vyvažují, jak vlastně dělají to, aby se cítily spokojeně.“

Důležitým prvkem představení je světelný design Jana Beneše. Ten využívá nejen vlastností prostoru, ale i mnohostěnného objektu, který tvoří řada zrcadel: „Jan Beneš rád dělá s odrazem světla. My jsme s podobným principem pracovali i na inscenaci Libozvuky v Minoru a mě to lákalo, nějak ještě dál se posunout, takže jsem si vymyslela ten objekt a také samotné performerky si hledaly svůj vztah, hledali jsme, co by to mohlo být na scéně. Většina těch věcí vycházela přímo z toho materiálu. Já nemám věci připravené předem, ale až to hledáme, ve chvíli, kdy tu situaci vidím, tak potom dokážu jít dál.“

Co tam má být zůstalo, co ne, zmizeloV představení se představí tanečnice Barbora Látalová nebo performerka Dora Bouzková. Každá vychází z jiného pohybového základu, ale téma inscenace je oběma stejně blízké: „To samotné téma mě osobně určitě hodně oslovuje, ale zároveň bylo překvapivé vidět ve tm výsledku, že to zas tak výsostně žensky nepůsobí, což vlastně úlevné zjištění, že sice jdeme s kůží na trh, ale to co vzniklo a jak to působí na diváka, je obecné. A myslím, že to je moc dobře. Během zkoušek jsme nakonec zjistily, že všechno, co tam máme, tam také být má, a to, co se ukázalo jako nadbytečné, tak zmizelo, což je vždy pro mě ukazatel, že ten proces jde správným směrem,“ uzavírá Dora Bouzková. Autorem hudby je Michal Cáb, který v představení vytváří zvuk pomocí multikanálového systému.