Ernst Theodor Amadeus Hoffmann: Životní názory kocoura Moura

Přemoudřelý kocour Mour, který se vlastní pílí naučil číst a psát a to rovnou ve verších, je jedním ze dvou hrdinů Hoffmannova nejosobnějšího a pravděpodobně i nejdůležitějšího díla. Tou druhou postavou je autorovo alter ego, hudebník Johann Kreisler. Právě na rub papírů, na kterých se zachovaly fragmenty životopisu tohoto bláznivého muzikanta, píše Mour svoje mudrování. A tak čtenář, který jeho rozšafné žvásty čte, bude jedním dechem číst o bolestných osudech umělce a čistého člověka, kapelníka Kreislara. A jeho život sleduje i v detailech život E. T. A. Hoffmanna.

Když chtěli rodiče dát Ernsta Theodora Amadea (tohle jméno přijal až v dospělosti na počest slavného skladatele) Hoffmanna dát učit hře na hudební nástroj, velice se vzpíral. O to víc je později překvapil mírou svého talentu. On sám se dlouho rozhodoval, kterému umění se má věnovat, hudba vítězila nad malbou (byl skvělý karikaturista, během působení v Poznani mu tento talent přinesl významné potíže), ale nakonec se proslavil jako spisovatel.

Logo|foto:Český rozhlas

Narodil se 24. ledna 1776 v Královci, po rozvodu rodičů byl vychováván babičkou. Po matce zdědil nejen fantazii, ale i značnou přecitlivělost. V raném mládí na něj zapůsobili Goethe, Rousseau či Stern. Aby vyhověl rodinné tradici, začal studovat práva na místní univerzitě. Dokončil úspěšně (1775), i když třeba přednášky tehdejší univerzitní hvězdy – Immanuela Kanta – ho nezaujaly. Ostatně jako celá soudobá německá filozofie. Cizí mu bylo i studentské hnutí buršů. Nastoupil k soudu a s výjimkou šestileté pauzy do konce života pracoval ve státních službách. Mezi jeho působiště patřily Hlohovec, Berlín, Poznaň, z trestu zapadlý Plock (zde se oženil), Varšava a Drážďany.

Zažíval i krušné chvíle, kdy bez zaměstnání žil z hubených honorářů a prosil přátele o výpomoc. Vytrhlo ho až angažmá v divadle v Bamberku. Zastával zde funkci dirigenta a hudebního ředitele. Spolu s Holbeinem učinili ze zdejšího divadla jednu z předních německých scén. Právě zde měla například premiéru Kleistova Katynka z Heilbronnu. Hoffmann také přispíval do lipských Všeobecných hudebních novin a některé jeho studie se staly předobrazem moderní hudební kritiky.

Ve stejném listu v roce 1809 vyšla jeho povídka Rytíř Gluck. O rok později, pod vlivem svého nešťastného vztahu k mladé Julii Marcové, přivedl poprvé na svět kapelníka Johannesa Kreislera, který se o jedenáct let později stal protipólem kocoura Moura. Ze stejného období je i Hoffmanův Don Juan a pohádka Zlatý Kořenáč.

Zlatý kořenáč je odvážně situován do současných Drážďan, do hospod, měšťanských domácností, na trh. Nadpřirozené tu roste z „příliš přirozeného“, čistá fantazie básníka se podivuhodně spájí s jasnou logikou výborného právníka, podobně jako třeba v „pohádkách“ Franze Kafky.
Vladimír Kafka

Z Bamberku přesídlil Hoffman do Lipska a Drážďan. Možná pod tísnivým dojmem výsledků Napoleonovy bitvy u Drážďan, jejíž bitevní pole si byl osobně prohlédnout, psal i svá nejtemnější díla – Ďáblův elixír a Noční příběhy.

Roku 1816 slavila úspěch jeho opera Undina. Dlouho se z něj ale Hoffmann radovat nemohl, čtrnáct dnů po premiéře zničil požár veškeré kulisy a rekvizity kusu, a opera se již více na scénu nevrátila.

Poslední léta trávil Hoffmann v Berlíně. Se svými přáteli se stýkal ve spolku, který si říkal Bratři Serpionovi. V roce 1819 vydal podle vlastního mínění svou nejhumornější knihu – příběh ošklivého skřeta – Zachýsek zvaný Rumělka. V letech 1820–1821 pak publikoval svůj chef-d'oeuvre – Životní názory kocoura Moura spolu s fragmenty biografií kapelníka Johanna Kreislera, jak se zachovala náhodně v makulatuře. Dílo zůstalo nedokončeno.

Logo|foto:Český rozhlas

11. srpna 2018 uplynuly dva roky od úmrtí interpreta dnešního Pokračování za pět minut Radima Vašinky. Režisér, herec a celou svou bytostí poezii oddaný tvůrce Radim Vašinka vstoupil na českou divadelní scénu v Brně v roce 1958 jako vůdčí osobnost divadla iX-ka. Spolupracoval se všemi významnými jmény brněnské literární a poetické scény, za všechny jmenujme alespoň Milana Uhdeho, jehož poetickou montáž Inzerát na skřivánka režíroval a kde poprvé uplatnil svůj zvláštní styl, založený na jevištní metafoře. Jméno Radim Vašinka bylo od té chvíle neoddělitelně spojeno s pojmem divadlo poezie. To ale v jeho případě neznamenalo jen scénické uvádění veršů, ale celkový přístup k divadelnímu inscenování.

Od roku 1967 působil v Praze na Malostranském náměstí v podzemních prostorách, kde vyvíjel svou činnost jako herec, režisér a vedoucí Divadla Orfeus. Podzemní sál, kde dnes je Divadlo Rubín, byl zařízen všemožnou veteší. Prostřednictvím těchto zapomenutých a odvržených věcí se Radim Vašinka a jeho Orfeus bránili tehdy povinnému socialistickému pseudooptimismu. Vašinkův základní postoj byl především sarkastický vůči měšťáctví ve všech podobách – včetně socialistické. Vlastně byl po celou dobu své činnosti důsledně v undergroundu a divadlo Orfeus zůstalo vždy amatérské. V dobách Orfea uvedl na jeviště vedle bezpočtu jiných i dva autory, s nimiž zůstal spojen po celý svůj život – Egona Bondyho a Oldřicha Wenzla.

Surrealistický básník Oldřich Wenzl byl těžkou nemocí upoután na nemocniční lůžko a nikdy neměl možnost vidět několik inscenací svých veršů v různých obdobích. Filozof Zbyněk Fišer, jako básník známý pod jménem Egon Bondy, druhý Vašinkův celoživotní autor, byl ovšem v Orfeu častým hostem.

Malostranský Klub Orfeus byl v roce 1971 z moci úřední zavřen a Radim Vašinka s divadlem stále stejného názvu nastoupil mnohaletou pouť po různých sálech, odkud byl pravidelně po čase pod průhlednými záminkami vykazován. Nakonec se uchýlil do vlastního bytu, kde mnoho let provozoval své bytové divadlo Orfeus, a v létě kočoval. Po celá léta objevoval a uváděl české autory, kteří se oficiálním scénám i nakladatelům zdáli nepřijatelní. Kromě toho mnoho let působil i jako lektor uměleckého přednesu a divadla poezie na amatérských divadelních přehlídkách. Pro řadu budoucích profesionálů se stalo setkání s ním zásadní životní zkušeností, připomínající nutnou podmínku svobody a neochvějného trvání na etických hodnotách v umělecké tvorbě.